Pravičáci nejsou z vládního balíčku nadšení. Představovali si daleko razantnější úspory. Nakonec si ale asi řeknou “lepší něco, nežli nic”. Zato levičáci řvou, jako když je na nože berou.
Přitom kabinet na ně spíše vzal jemný hřeben, jímž jen mírně pročísl houštinu přerostlých výdajů. Reformu zaplatí převážně voliči vlády, hlavně živnostníci, případně firmy. Škrty jsou kosmetické a nic moc se nestane ani seniorům. Přesto odbory spustily strašný raněný řev. Koalice jim ale nemůže ustoupit. Nemá totiž kam.
Z osmdesáti miliard vládních škrtů tvoří dvě třetiny dotace firmám, něco se ušetří na provozu státu a skoro nic na státních zaměstnancích, jimž se má snížit objem mzdových prostředků o pouhá dvě procenta. To bude stačit vyzmizíkovat mrtvé duše a nenabírat nové lidi za ty, kteří odejdou do penze. A vysoké platy, které jsou o deset procent vyšší, než v soukromé sféře, nejspíše v eráru zůstanou. Penze i nadále porostou, v průmětu o deset tisíc během příštích deseti let (čili o polovinu). Úprava parametrů je sníží jen o 180 korun.
Daň z přidané hodnoty se nakonec celkově sníží, u potravin o tři procenta. Více peněz chce vláda vybrat jen od firem, OSVČ, či majitelů nemovitostí. Tedy nic, co by muselo trápit levičáky. Když k tomu připočteme, že na ně nijak zvlášť nedopadnou ani škrty, mohli by být spokojeni. Zvláště, když rozpočet se dostal do problémů nikoli proto, že by měl stát nízké příjmy, ale proto že má nestydatě vysoké výdaje. Když se na ně skoro nesáhlo, měla by levice mlčet. Což tedy ale rozhodně nedělá – naopak křičí z plna hrdla.
Vláda říká, že zvolila doporučovaný reformní recept: dvě třetiny snižování deficitu se dějí na straně snížení výdajů a jedna třetina na straně zvýšení příjmů. Jenomže to platí, když je státní kasa vyrabovaná v důsledku dlouhodobé politiky, která kombinuje velké utrácení s nízkými daněmi. My jsme však měli veřejné finance v pořádku. Než se dostal k veslu Andrej Babiš a během čtyř den spustil takový fičák, že z vyrovnaného hospodaření se rázem stala skluzavka do dluhového pekla.
Za vlády ANO dostával stát až dost peněz, ale prostě začal utrácet ještě mnohem více. V důsledku se propadl do hrozivého deficitu skoro sedm procent hrubého domácího produktu (HDP). A kabinet Petra Fialy také vybírá od lidí a forem dost, aby s tím mohl vystačit, kdyby se tedy vrátil s výdaji do éry před Babišem. K tomu ale nemá odvahu, takže přišly pouze ony “mírné škrty v mezích zákona”, které musel doplnit zvýšením daní. Navíc onen poměr 2:1 ve prospěch úspor platí jen příští rok, v roce 2025 už to bude 1:1.
Inu, dobrá, řekne si pravičák. Aspoň že se něco ušetří, kdyby u moci zůstali populisté, neměli bychom ani to. A je v klidu. Ne tak levice, která by měla mlčet, šoupat nohama a být ráda, že se vláda do úspor nepustila daleko razantněji. Kromě pokřiku ANO se nejhlasitěji ozývají odbory. Neúspěšný prezidentský kandidát Josef Středula přišel s poplašnou zprávou, že rodiny s dětmi přijdou ročně o 152 800 až 178 200 korun. Kde na to přišel, je záhada. Kdyby ale měl pravdu, je deficit tři sta miliard minulostí a jsme v přebytku.
Odboráři hrozí stávkou. To sice mohou, ale vláda jim ustoupit nemůže. Byla totiž tak strašně mírná, že nemá kam. Svým způsobem je škoda, že nebyla mnohem přísnější. Levičáci už by jí nic horšího udělat nemohli, než co udělají tak jako tak. Totéž platí pro penze. I zde se zvedá vlna nesmyslného odporu nejen od ANO a SPD, ale i od expertů, jakým je třeba bývalý šéf penzijní komise Martin Potůček. Podle něj se měl hrozící mnoha set miliardový deficit penzijního účtu (5 % HDP) řešit zvýšením daní. Opravdu svěží myšlenka…
Odbory a opozice by nejspíše nechtěly škrtat nic. A ještě by se musely ze státního rozpočty dotovat důchody, což by dokonalo katastrofu (ono i po dnešní malé parametrické reformě se v roce 2050 systém propadne do deficitu 2 % HDP, což je méně, než 5 %, ale pořád dost). Nutno říci, že i zvolený postup vlády, která něco uspoří, leč jen málo, znamená neblahý precedens. Lze ho shrnout do levičácké strategie: “Když je dobře, tak nezřízeně utrácíme, když je zle, tak nafouknuté výdaje nesnížíme, zato zvýšíme daně.”
Dobře víme, kam takové chování vede: k ukrutně vysokým daním, které beztak nezabrání šíleným deficitům a následným masovým bouřím, když se nějaká lucidnější vláda snaží o určitou nápravu. Vidíme to ve Francii, kde kabinet protlačil už zcela nezbytné zvýšení penzijního věku. Od té doby se dlouhé týdny opakují mnoha milionové protesty, přičemž mnozí demonstranti jsou agresivní, ničí majetek a napadají policisty. Co si asi tak chtějí vyvzdorovat? Aby důchody vznikaly z ničeho?
Na takové iracionální vzepětí ulice správně zareagovala někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová, když její úspory vyvolaly tvrdou a rozhořčenou stávku horníků. Neustoupila ani o píď a zdůvodnila to slovy: “Musím říct, že to, čemu čelíme, je pokus nahradit vládu práva vládou davu, a tento pokus nesmí uspět. Máme co do činění s lidmi, kteří používají násilí a vydírání, aby si vymohli svou vůli na druhých, kteří s nimi nesouhlasí. Vláda práva musí zvítězit nad vládou davu.”
Ani Petr Fiala by neměl kapitulovat. Ostatně nezachází s odbory zdaleka tak drsně, jako Železná Lady. Prohra nepřichází v úvahu. A opravdu můžeme jen litovat, že se škrty nepříblížily dvěma stům miliardám. Pak by ten boj, jemuž se kabinet stejně nevyhne, aspoň stál za to. Tak snad alespoň bude vítězný. Ustoupit opravdu není kam, vlevo od vlády už se nenachází nic než bezedná dluhová propast. Jakýkoli posun je možný pouze vpřed, tedy doprava.
MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
