Švehla: Reformovaní důchodci jsou pořád ti samí

Jsou to pořád stejné, velmi jednoduché počty: od lidí v produktivním věku se v roce 2022 vybralo na sociální pojištění 573,21 miliardy korun a důchodcům (starobním, invalidním a dalším) se vyplatilo 588,09 miliardy korun. Rozdíl je necelých 15 miliard – o tolik víc musel stát důchodcům zaplatit, než na tento účel vybral. 

15 miliard je hodně peněz, ale když uvážíme, že jen správa důchodového pojištění stojí ročně kolem 6,62 miliardy, už to zas tak moc peněz není. Za 6.620 milionů korun se 12 krát do roka rozešlou důchody na účty důchodců, něco doručí pošta, některé výplaty se každý měsíc ukončí a jiné začnou. Několik tisíc důchodů se nově vypočítá. Celkem se tedy tato nemalá částka utratí za mzdy úředníků, za jejich kanceláře, za počítače a kancelářské potřeby. Stát tuto částku trochu věrolomně přičítá k celkovému schodku důchodového systému a sděluje důchodcům, že každý šestý důchod se platí ze státního dluhu. Už ale neříká, že by schodek byl téměř poloviční, kdyby si stát platil své úředníky ze svého a ne z peněz, určených na důchody. 

Také se moc nemluví o tom, jak stát na důchodcích šetří. Není to jen zkrácením letošní mimořádné valorizace, je to třeba i tím, že k získání starobního důchodu nestačí jen platit důchodové pojištění. Musíte ho platit plných 35 let, jinak nedostanete nic. Vlastně dostanete, pokud jste pracovali alespoň 20 let a váš věk je o pět let vyšší než věk odchodu do důchodu … no … je to poměrně komplikované, ale není zde málo takových lidí, kteří se do těch všech limitů prostě nevejdou a i když pojištění řadu let platili, nedostávají zhola nic. Jejich peníze propadají státu, stejně jako peníze lidí, kteří zemřou před důchodem, kteří se odstěhovali do zahraničí nebo měli jakýkoliv jiný důvod a důchod jim nebyl vyměřen. Nechat si jejich peníze není úplně v pořádku.

Další peníze nechají státu důchodci, kteří souběžně s důchodem dál pracují a platí ze své mzdy další důchodové pojištění. Pokud si nepožádají o přepočet svého důchodu, státu peníze zůstanou. Požádat mohou jen jednou za 3 roky a pokud to promeškají a zemřou, stát si peníze nechá přesto, že těm lidem před smrtí nárok vzniknul. Nepožádali – nedostanou.

Hodně se teď mluví o schodku penzijního systému a všeobecně se vychází z toho, že stát musí na důchody vybrat tolik, kolik na nich vyplácí. Je to správná rovnice?

Opticky ano, ale věcně je to na pováženou. Stát vybírá – dost podobným způsobem – peníze na zdravotní péči. Ta jde přímo do rozpočtů zdravotních pojišťoven a odtud do zdravotnických zařízení. Stát k tomu přidává nemalé miliardy za tzv. státní pojištěnce, tedy za děti, studenty, důchodce, vězně, nezaměstnané atp., celkem zhruba 6 milionů lidí. Za každého kolem dvou tisíc korun měsíčně, tedy přes 12 miliard měsíčně. Tady nikdo nehovoří o tom, kolik zdravotní péče čerpáme na dluh, že?

Všechny ostatní příjmy státu pocházejí z daní, z půjček a ze státního majetku (například ze státem držených akcií). Příjmy jdou „na jednu hromadu“ a rozdělují se podle zákona o rozpočtu. Neplatíme účelově na bezpečnost, na školství, na úřednictvo nebo na politiky. Platíme daně. Mohli bychom tedy stejně dobře říct, že každý druhý člen vlády je placen ze státního dluhu, každý pátý poslanec nebo třeba celý Senát. 

Pravdou je, že nad těmito položkami stát tak moc nelamentuje. Všechny instituce mají v rozpočtu své kapitoly, tam mají zajištěné zdroje a pokud se zdrojů nedostává, tak si stát půjčí. Není úplně fér tvrdit, že si půjčuje na každý šestý důchod. Je vůbec otázkou, zda má být důchodový systém za každou cenu vyrovnaný. Demograficky to možné není a do budoucna tu bude stále nemožnější. Každá důchodová reforma narazí na limit, kterým je objem vybraných peněz. Ten je dán počtem pracujících a částkou jejich odvodové povinnosti. Odvod se dá zvyšovat a věk odchodu do důchodu také. To jsou jediné dvě možnosti, jak udržovat systém v rovnováze, pokud bude důchodců přibývat – a přibývat budou, protože věk dožití se prodlužuje. 

Stát si bere od lidí v produktivním věku téměř polovinu jejich příjmů – něco v přímých daních a něco v nepřímých, když zdaňuje přidanou hodnotu a vybrané druhy zboží. Pracujete, dostanete mzdu a odevzdáte z ní přes 30 %. Pak už jsou to sice vaše peníze, ale jdete do obchodu a koupíte si zboží, v jehož ceně je další daň, kterou odvedete státu. Proč byste k stáru neměli z těchto peněz dostávat část formou důchodu?

Ve stáří se nakonec všichni potkáváme. Teprve v důchodovém věku člověk plně pochopí, proč žil, proč pracoval a zda a jak byl úspěšný. Peníze určitě nejsou v životě to nejdůležitější, ale to platí jen, pokud jejich nedostatek ten život nekomplikuje. Nu a když odejdete do důchodu a musíte radikálně změnit svůj životní styl k horšímu, je to komplikace zcela zásadní. Ryze tržní odpověď zní: koukej se v produktivním věku sám zabezpečit na stáří: spoř a investuj. Když to neumíš, když se ti to nevede, je to tvoje chyba … anebo bude stát v důchodovém systému přece jen uplatňovat princip zásluhovosti a dá mladým lidem jistotu, že když teď dobře pracují a dobře vydělávají, bude se jim to v důchodu podobným způsobem vracet. Druhou stranou této mince je ovšem i osud méně výkonných, nízkopříjmových lidí, jejichž potřeby pokryje hledisko solidární. 

Reforma důchodů není tedy o ničem jiném, než o poměru mezi zásluhovostí a solidárností … a je otázka, jestli se změně tohoto parametru dá říkat reforma. Ať se nastaví jakkoliv, pořád budou jedni dostávat něco na úkor druhých. Na vlastní odpovědnost za vlastní stáří jsme si pořád ještě nezvykli. 

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla