Americká administrativa Donalda Trumpa prodloužila 17. dubna výjimku ze sankcí na ruskou ropu o další měsíc. Pikantní je načasování: ministr financí Scott Bessent ještě 15. dubna kategoricky tvrdil, že k žádnému prodloužení nedojde. O dva dny později Washington udělil novou licenci platnou do 16. května, která umožňuje nakupovat ruské ropné produkty naložené na tankerech před stanoveným datem. Pragmatismus zvítězil nad principy – a důvod má jméno Írán.
Když se Hormuz uzavírá
Hlavním spouštěčem amerického obratu je eskalace konfliktu v Perském zálivu. Koncem února zahájily USA společně s Izraelem vojenskou operaci proti Íránu, která region destabilizovala natolik, že Hormuzský průliv – tepna, kterou protéká přibližně pětina světových dodávek ropy – se stal rizikovým místem. Ceny energií vystřelily nahoru a pro Trumpovu administrativu, která čelí na podzim kongresovým volbám, se vysoké ceny benzinu staly politickým problémem číslo jedna.
„Chceme zajistit, aby ropa byla dostupná pro ty, kteří ji potřebují,“ uvedl mluvčí ministerstva financí. Jenže tato pragmatická logika má háček: každý dolar navíc v ruské státní pokladně znamená další rakety a drony mířící na Ukrajinu. Podle odhadů by uvolnění sankcí mohlo Moskvě přinést až 10 miliard dolarů. Washington se tak ocitl v pasti vlastní geopolitické strategie – tvrdě trestat Írán, ale zároveň udržet nízké ceny pro americké voliče. A Rusko? To tiše inkasuje.
Evropa nesouhlasí
Zatímco Washington hledá krátkodobé řešení domácích problémů, v Evropě roste znepokojení. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová jasně prohlásila, že „nyní není čas na uvolnění sankcí proti Rusku“. Brusel naopak připravuje dvacátý balík sankcí, který by mohl zahrnout další omezení námořní dopravy ruské ropy.
Paradoxně právě evropské země – včetně České republiky – na americké rozhodnutí narážejí politicky i ekonomicky. Praha dosáhla plné nezávislosti na ruské ropě teprve na jaře 2025, když ji nahradila dodávkami především z Ázerbájdžánu. Investice do diverzifikace zdrojů teď působí méně jednoznačně, když největší světová ekonomika sankce částečně uvolňuje. Brusel může připravovat sebepřísnější opatření, ale pokud Washington otevírá zadní vrátka, má to smysl?
Co výjimka vlastně znamená
Je důležité upřesnit, co americká licence vlastně povoluje. Vztahuje se na ropu v tranzitu – tedy na zásilky, které byly naloženy před stanoveným datem a směřují do zemí, které nejsou pod sankcemi. Nezahrnuje však takzvanou ruskou stínovou flotilu – stovky starých tankerů, které Moskva používá k obcházení sankcí. Ty naopak zůstávají pod tlakem: Washington je aktivně sankcionuje a snaží se jim znemožnit přístup k pojištění a přístavům.
Jediné tvrdé omezení platí pro dodávky do Íránu, Kuby, Severní Koreje a Rusy okupovaných území Ukrajiny včetně Krymu. Jinými slovy: ruská ropa může plout téměř kamkoli, jen ne k nejbližším spojencům Kremlu. Což je sice nějaké omezení, ale v kontextu globálního trhu s ropou spíš symbolické gesto než zásadní brzda.
Levná ropa dnes, dražší bezpečnost zítra?
Trumpova administrativa balancuje na tenkém ledu. Na jedné straně potřebuje levnou ropu pro domácí trh a politické body před volbami. Na druhé straně každé uvolnění sankcí posiluje Rusko, které z ropných příjmů financuje válku na Ukrajině. A zatímco Washington hledá kompromisy, Evropa nese část nákladů – jak za vlastní energetickou transformaci, tak za nestabilní globální trh.
Jak dlouho vydrží Washington tuto hru, než si uvědomí, že levná ropa dnes může znamenat dražší bezpečnost zítra? A co to udělá s transatlantickou jednotou, když Brusel tlačí na tvrdé sankce a Washington je částečně uvolňuje?
Zdroj info: n-tv.de
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
