Turecko a EU: Když geopolitika naráží na demokratické principy

Hlasování, které mluví za vše

Výbor Evropského parlamentu pro zahraniční věci (AFET) schválil 9. dubna zprávu, která nekompromisně kritizuje stav právního státu, lidských práv a svobody médií v Turecku. Hlasování prošlo, ale rozhodně to nebyla drtivá většina – a právě v tom se odráží dilema, před nímž Brusel stojí.

Na jedné straně je tu dlouhý seznam problémů: politicky motivované procesy, uvěznění opozičních politiků včetně istanbulského starosty Ekrema İmamoğlua, potlačování nezávislých médií, zasahování exekutivy do soudnictví. Turecko pod vedením prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana se za poslední desetiletí proměnilo v systém, který odborníci označují jako „volební autoritářství“ – volby se konají, ale jejich svoboda a spravedlnost jsou přinejmenším diskutabilní.

Na straně druhé je Ankara strategickým partnerem NATO s klíčovým vlivem v regionech, které Evropu pálí: Černé moře a Ukrajina, jižní Kavkaz, Blízký východ. Můžete kritizovat, ale nesmíte si to s Tureckem úplně rozházet.

Příležitost, která leží ladem

Europoslanci ve své zprávě konstatují paradox: zatímco politika rozšiřování EU znovu nabírá na síle, Turecko – formálně kandidátská země od roku 1999 – tuto příležitost nevyužívá. Přístupová jednání jsou na mrtvém bodě, klíčové reformy se nekonají. Ankara sice opakovaně deklaruje ambici vstoupit do Unie, ale realita vypadá jinak.

Vzpomeňte si na rok 2005, kdy Turecko zahájilo přístupová jednání s nadějí a optimismem. Tehdy to vypadalo, že se země skutečně vydává cestou reforem. Dnes? Ústavní změny z roku 2017 transformovaly parlamentní systém na prezidentský a jen posílily Erdoğanovu pozici. Když opozice v komunálních volbách v roce 2024 uspěla, následovaly stovky zatčení. To není cesta do Evropy – to je cesta opačným směrem.

Buď turecká vláda nemá skutečný zájem o členství, nebo si myslí, že může hrát na obě strany: těžit z ekonomické spolupráce s EU, aniž by musela měnit vnitřní poměry.

Bezzubá kritika?

Europoslanci ve své zprávě nešetří kritikou – ale nejen vůči Turecku. Vytýkají také institucím EU a členským státům, že jejich reakce je nedostatečná. Volají po „rázném postoji na obranu demokratických standardů“. Zároveň ale navrhují prohloubení spolupráce v oblastech společného zájmu, modernizaci celní unie a obnovení dialogu o vízové liberalizaci.

Je to realistický kompromis, nebo jen další projev evropské nerozhodnosti?

Brusel se snaží Turecko zároveň kritizovat i udržet jako partnera. Ankara zatím dostává jasný signál: můžete si dělat, co chcete, my budeme protestovat, ale nic zásadního se nezmění. To je problém nejen pro tureckou demokracii, ale i pro kredibilitu EU jako normativní síly.

Přinejmenším finanční podpora pro občanskou společnost a uprchlické organizace v Turecku má pokračovat – což je možná jediná konkrétní věc, která může dlouhodobě něco změnit. Peníze pro nezávislé novináře, lidskoprávní aktivisty a nevládní organizace totiž udržují při životě to, co z turecké demokracie ještě zbývá.

Zdroj info: Teraz.sk

Autor: Petr Poreba

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT