Když americký ministr obrany Pete Hegseth, bývalý moderátor Fox News, prohlásil na tiskové konferenci v Pentagonu, že USA dosáhly „velkého vojenského vítězství“ nad Íránem, znělo to jako scénář z akčního filmu. „Smrt a zkáza z nebe celý den,“ hřímal před novináři. Jenže realita šestitýdenní války, která skončila křehkým příměřím, vypadá podstatně složitěji než hollywoodský blockbuster.
Jaderný program: problém nezmizel
Trumpovým hlavním cílem bylo zabránit Íránu ve vývoji jaderné zbraně. Paradoxně právě Trump v prvním funkčním období pohřbil mezinárodní jadernou dohodu z roku 2015, která íránský program držela na uzdě. Místo diplomacie zvolil sílu – a nakonec válku.
Americké letectvo 22. června 2025 zasáhlo jaderná zařízení v Isfahánu, Fordow a Natanzu. Trump následně prohlásil, že íránské jaderné schopnosti jsou „zničeny“. Írán si ale stále udržuje zásoby vysoce obohaceného uranu, pravděpodobně ukryté v plynových lahvích pod sutinami. Rafael Grossi, šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA), to řekl jasně: vojenské řešení íránských jaderných ambicí neexistuje.
Trump teď chce s Íránem „spolupracovat“ na odstranění „jaderného prachu“. Jenže Teherán zůstává vzdorovitý a po zkušenosti s americkými nálety může být paradoxně ještě odhodlanější získat jadernou zbraň jako pojistku proti dalšímu útoku.
Režim zůstal, ekonomika krvácí
Další Trumpův cíl – změna režimu – se prostě neuskutečnil. Prezident doufal, že po amerických náletech Íránci sami svrhnou vládu. Místo toho po smrti nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího nastoupil jeho syn Mojtaba. Trump sice tvrdí, že nové vedení je „méně radikální a inteligentnější“, ale žádné důkazy o tom nemáme.
Pentagon hlásí zničení raket, dronů, továren na zbraně i námořnictva. Přesný rozsah škod ale zůstává nejasný. Fakta jsou neúprosná: válka stála třináct životů amerických vojáků, zranila stovky dalších a spolkla přes miliardu dolarů denně. Munice, včetně velkého množství raket Tomahawk, se spotřebovávala závratným tempem.
Hormuzský průliv a domácí politická trhlina
Možná nejabsurdnější moment války: Trump musel bojovat o znovuotevření Hormuzského průlivu, který byl otevřený, když válku začal. Írán totiž odpověděl na konvenční leteckou kampaň taktikou povstalců – uzavřel strategickou námořní tepnu světového obchodu s ropou.
Výsledek? Ceny benzínu a nafty v USA vyletěly nahoru, inflace se vrátila a Američané zase nadávají u pokladen supermarketů. To může Republikánskou stranu mrzet v listopadových volbách do Kongresu.
A pak je tu politická trhlina v Trumpově vlastním táboře. Průzkumy konzistentně ukazovaly, že většina Američanů válku neschvalovala. Tucker Carlson, kdysi Trumpův spojenec, se s ním ostře rozešel. Marjorie Taylor Greeneová, dříve jeho největší fanynka, nazvala Trumpovy hrozby vůči íránské infrastruktuře „zlem“. Demokraté mezitím požadují vyšetření úderu na školu v Minabu z prvního dne války, kde zahynulo nejméně 168 lidí včetně 110 dětí – možná v důsledku amerického útoku.
NATO v troskách, Čína v pozoru
Trumpovo chaotické vedení války – kdy střídavě požadoval pomoc spojenců, pak ji odmítal, pak je nazval „zbabělci“ – dokonalo to, co začalo jeho ambicemi na Grónsko: rozbilo soudržnost NATO. Evropské země teď hledají způsoby, jak se „odpoutat“ od nepředvídatelného spojence. To je strategický dárek Číně. A přesně to děsí Trumpovy kritiky ve Washingtonu.
Pyrrhovo vítězství
Křehké příměří drží, ale jednání v Islámábádu budou rozhodující. Trump možná věří, že drtivá americká vojenská převaha udrží USA v pozici supervelmoci. Jenže skutečné náklady této války – lidské, ekonomické, politické i strategické – se teprve sčítají. A pokud příměří nebo vyjednávání selžou? Pak by účet mohl být ještě mnohem vyšší.
Zdroj info: BBC News
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
