Jaromír Šindel: Ačkoliv často slýcháme, že si česká ekonomika vede relativně dobře, spíše platí rčení „jednooký mezi slepými králem“

Jaromír Šindel je hlavní ekonom České bankovní asociace. Během působení v Citibank (2007-2024) se věnoval zejména tvorbě makroekonomických analýz se zaměřením na ekonomické trendy v Česku, Slovensku a Slovinsku.

„V posledních dvou letech sice růstem překonáváme širší region, ale stále spíše doháníme vzdálenější peloton. Zatím jsme předstihli nejslabší jezdce – před třemi lety Německo a letos Rakousko. Průměr EU i slabší země východně od nás jsou na dohled, ale Polsko a Slovinsko nám stále výkonnostně unikají,“ říká Jaromír Šindel.

Disponujete hlubokou znalostí ekonomického vývoje středoevropského regionu. Jaká je situace v tomto regionu dnes?

Středoevropské ekonomiky mají zhruba podobný cyklus, ale v různých obdobích se objevují odlišní „tahouni“. Silné vnější šoky, jako byla velká finanční krize před téměř 20 lety či ruská invaze na Ukrajinu spojená s energetickým šokem, přinášejí regionu obdobné problémy a vedou k větší synchronizaci hospodářského vývoje. Ve skutečnosti se však jednotlivé ekonomiky rostou poměrně odlišným tempem – a to kvůli rozdílné hospodářské politice, odlišnému politickému cyklu, ale také kvůli struktuře ekonomik či demografii.

Pokud se podíváme na současný ekonomický výkon, respektive na data z posledního loňského kvartálu, vidíme v regionu dva hlavní tahouny: polskou ekonomiku s růstem přes 3,5 % a s odstupem zhruba jednoho procentního bodu české hospodářství s růstem kolem 2,7 %. Třetí je pak slovinská ekonomika, a to s přibližně dvouprocentním odstupem. Celkový obrázek ale příliš optimistický není, protože zbytek regionu se pohybuje pod jednoprocentním růstem, což bohužel platí i pro Evropskou unii jako celek.

Ačkoliv často slýcháme, že si česká ekonomika vede relativně dobře, spíše platí rčení „jednooký mezi slepými králem“. V posledních dvou letech sice růstem překonáváme širší region, ale stále spíše doháníme vzdálenější peloton. Zatím jsme předstihli nejslabší jezdce – před třemi lety Německo a letos Rakousko. Průměr EU i slabší země východně od nás jsou na dohled, ale Polsko a Slovinsko nám stále výkonnostně unikají.

Česko by mělo v budoucnu růst rychleji, ale na Polsko to nestačí. V čem je Polsko lepší?

Ačkoliv Polsko není vnímáno jako malá exportně orientovaná ekonomika, jeho exporty v poslední dekádě rostou rychleji než české. Jejich struktura je stabilnější a méně závislá na zranitelném automobilovém sektoru. Polský průmysl benefitoval ze silnějšího přílivu zahraničních investic a vykazuje vyšší podíl přidané hodnoty na svých produktech.

K tomu se přidává uvolněnější fiskální politika. Polské veřejné finance v posledních 20 letech – s výjimkou roku 2022 – vykazují vyšší deficity než české, v průměru asi o 1,5 % HDP ročně, a v posledních dvou letech jsou jejich deficit dokonce více než trojnásobné.

Za loňský rok srovnáváme český deficit 2,1 % HDP s polskými -7,2 % HDP. Polsko však systematičtěji investuje do svých priorit, od infrastruktury až po – ve srovnání s námi – výrazně vyšší výdaje na obranu. Ty se dlouhodobě pohybovaly těsně pod 2 % HDP, ale v posledních dvou letech přesahují 4 %, tedy zhruba o dva procentní body více než u nás. Pokud bychom tento rozdíl odfiltrovali, polské deficity by v současnosti nebyly trojnásobné, ale spíše dvojnásobné oproti českým.

Co dnes táhne českou ekonomiku?

Růst naší ekonomiky se již opírá o téměř všechny složky poptávky. Přestože se často uvádí, že hlavním tahounem je spotřeba, je potřeba zdůraznit i roli stále relativně silného exportu, který dokázal překonat slabost německé ekonomiky i jejího vývozu.

Soukromá spotřeba patří v posledních dvou letech mezi klíčové motory růstu, a to díky obnovení růstu reálných příjmů. Spotřeba domácností uzavřela loňský rok s meziročním růstem o 3,5 %, čímž překonala Slovensko, kde byl růst slabší i v předchozích letech. V posledních kvartálech se navíc svým silnějším růstem přiblížila dynamice Polska a Maďarska.

Tento relativně příznivý obrázek ale kontrastuje se stále nedokončeným postcovidovým oživením. České domácnosti v tomto ohledu zaostávají nejen za Německem, ale i za řadou dalších zemí EU, nemluvě o regionálních sousedech.

Pozitivní zprávou je, že investiční aktivita byla v loňském roce silnější, než naznačovala původní data, a v mezinárodním srovnání si Česko nestojí špatně. Například v rámci postcovidového oživení se naše investiční aktivita dokonce vyrovnala Polsku. Stále však platí, že investice do strojů a zařízení v posledních dvou letech spíše stagnují, což přestavuje limit budoucího růstu. 

Kromě robustní spotřeby by měly firmy po několika letech váhání konečně rozjet odložené investiční projekty. Jaké jsou dnes v ČR podmínky pro investory?

Zmíněná stagnace investic do strojů a zařízení naznačuje, že podmínky pro investory zůstávají spíše nepříznivé. Průzkumy sentimentu v průmyslu ukazují, že investiční aktivita byla v nedávném období slabá i přes relativně vysoké využití výrobních kapacit. To se ovšem navíc na počátku letošního prvního čtvrtletí zhoršilo, což platí i pro hodnocení kapacit z pohledu zakázek. Toto nevypadá jako dobrý impuls pro nastartování investic. 

Navzdory oživení ekonomiky průmysl stále limituje nedostatečná poptávka, což spolu s vysokými cenami energií a nedostatkem pracovní síly snižuje atraktivitu české ekonomiky a představuje hlavní bariéry investic. Uvidíme, zda situaci výrazněji zlepší plánované výhodnější odpisy investic.

V předcházejících letech investice tlumila i přísná měnová politika – vyšší úrokové sazby do počátku loňského roku brzdily poptávku po úvěrech. Poslední kvartály však ukazují její oživení, i když ji částečně nahrazuje silné cash flow firem nebo alternativní financování přes dluhopisový trh. Loňský rok každopádně díky poklesu sazeb přinesl růst objemu nových úvěrů nefinančním podnikům, což se snad překlopí i do silnější investiční aktivity. 

Česká ekonomika měla podle ještě nedávných predikcí příští rok růst poroste rychleji než letos. Co je důvodem příjemného překvapení? A stále platí? 

Naše predikce z počátku roku počítala pro letošní i příští rok s obdobným růstem ekonomiky o 2,6 % meziročně jako v loňském roce. Výhled nepředjímal zásadní změny ve struktuře poptávky – spíše mírné zpomalení spotřeby, a naopak posílení investic.

Pozitivní revize loňského růstu však naznačuje, že investice mohou růst o něco pomaleji, což odpovídá i aktuálním indikátorům využití kapacit. Tento výpadek by ale mohla kompenzovat uvolněnější fiskální politika a silnější růst mezd, který jsme viděli na konci loňského roku, což by se mohlo odrazit i v silnější spotřebě domácností. Zlepšení disponibilního důchodu v závěru loňského roku, i když bylo doprovázeno opět vyšší mírou úspor, vypadá slibně. 

Ovšem významnou nejistotou zůstává geopolitická situace, zejména konflikt s Íránem, který se může do české ekonomiky promítnout několika negativními kanály, a jedním z nich je právě výraznější zpomalení růstu reálných příjmů. 

Jak tedy mohou na českou ekonomiku dopadnout růst cen ropy a plynu?

Nejrychlejším kanálem je růst cen pohonných hmot. Ten již posunul inflaci z okolo 1,5 % v lednu a únoru v březnu na téměř 2 % meziročně. V dalších měsících se překlopí přes ně. 

Dopad cen plynu bude pozvolnější, zejména u domácností, které mají fixované kontrakty. Zároveň stále nečelíme fyzickému nedostatku plynu, takže situace není srovnatelná s rokem 2022. Rizikem však zůstává širší nedostatek surovin, který může ekonomiku ovlivnit přímo i nepřímo přes zahraniční partnery. Zahraniční poptávka navíc zažije podobný negativní důchodový šok jako český spotřebitel. 

Mzdy rostou, produktivita stagnuje. K čemu to může vést?

Tento dlouhodobý nesoulad udržuje proinflační podhoubí české ekonomiky. V předminulé dekádě platilo, že příliv zahraničních investic zvyšoval produktivitu, ovšem silnější koruna tlumila růst mezd, také díky nízkoinflačnímu prostředí, který koruna pomáhala udržovat. 

To se zhruba před deseti lety změnilo – začalo se projevovat stárnutí pracovní síly a její odchod z trhu práce, což vedlo k rychlejšímu růstu mezd, zatímco koruna už neměla tak výrazný dezinflační efekt, zvláště když byla v intervenčním schématu centrální banky, která jejímu posílení bránila devizovými intervencemi.

A v této situaci se pohybujeme nadále. Pokud tento trend nezměníme strukturálními reformami, které by odstranily české inflační podhoubí, bude se udržovat náchylnost propouštět inflační šoky, například z cen energií, jak jsme viděli v minulých letech či nyní, do zbytku ekonomiky. 

Česko si zadělává na růst inflace. Jaká je ideální míra inflace a jak si stojíme?

Zkušenost posledních let ukazuje, že ideální je nízká a stabilní inflace. Česká spotřebitelská inflace se již předloni vrátila blíže k 2% cíli centrální banky a kolem 2,5 % se pohybovala i v loňském roce.

Pro letošní rok jsme díky vládním opatřením očekávali zpomalení inflace zhruba k 1,7 %, ale nyní se bavíme o letošním růstu nad 2 %. Pokud by se geopolitická situace zhoršila, nelze vyloučit, že ke konci roku uvidíme meziroční růst spotřebitelských cen začínající trojkou.

Bude u nás někdy optimální situace pro přijetí eura?

Optimální situace pravděpodobně nenastane nikdy. To ale neznamená, že bychom nebyli schopni splnit Maastrichtská kritéria nebo že bychom euro neměli přijmout.

Vidím tři možné scénáře vstupu do eurozóny. Prvním je čistě politické rozhodnutí – během tří let bychom mohli vstoupit do eurozóny. Přineslo by to nižší transakční náklady, ale také negativní dopady spojené s jednotnou měnovou politikou. Ta má dlouhodobě nižší úrokové sazby, které podle mého názoru nejsou vhodné pro nedávné a současné nastavení české ekonomiky se svým inflačním podhoubím.   

Druhou možností je nastartování strukturálních reforem, které nám pomohou vrátit českou ekonomiku na silnější růstový potenciál, zvýšit kapitál v ekonomice, její produktivitu, zbavit se inflačního podhoubí a vrátit fiskální politice její stabilizační schopnost. V takovém případě může být přijetí eura logickým vyústěním tohoto procesu, který napomůže tlumit negativní dopady jednotné měnové politiky na české hospodářství. Ovšem přijetí eura neznamená, že můžete v těchto strukturálních změnách polevit. Naopak musíte pokračovat. Slovensko je toho bohužel názorným příkladem.

Třetí a nejhorší varianta je přijetí jednotné měny z donucení, například jako důsledek neúspěšné měnové politiky, pokud by v budoucnu nebyla schopna kontrolovat inflaci poblíž svého cíle kvůli domácím důvodům. Tedy bez vnějšího šoku, který přišel v letech 2021 a 2022. 

Pokud nastavíme hospodářskou politiku na trajektorii, která bude naplní předpoklady druhé varianty, pak se nemusíme přijetí eura obávat. Ovšem tato podmínka se v současnosti nejeví jako lehce doručitelná. 

Co chybí Evropě, aby byla konkurenceschopná?

Hospodářská politika se často soustředí na snahu vyřešit ekonomické problémy skrze regulaci, či dotační schéma nebo ředění kupících se problémů pod evropská křídla. A to bez toho, aniž by se řešili samotné příčiny problémů, i když je dokážeme zanalyzovat a obšírně popsat. 

Děkuji za rozhovor.

Autor: Renáta Lucková 

Foto: Poskytnuto Jaromírem Šindelem