Švehla: Vysvětlit nebo pochopit?

Ta anekdota se vyprávěla v dobách temna jen v důvěrných kruzích: baví se dva ekonomové a ten jeden říká: Jak je to možné, že ta ekonomika ještě funguje, když to z centra řídí takoví pitomci! Druhý na to říká: To ti rád vysvětlím … ale ten první ho přeruší: vysvětlit to umím taky, ale pochopit to nemůžu! 

V poslední době se zdá, že by se ani nemusela upravovat a opět by fungovala. Před 40 lety byla ovšem pikantní a trochu i nebezpečná, což dnes není. Vláda považuje opozici za hloupou a škodlivou, opozice má stejné mínění o vládě a ekonomové vysvětlují všechno a podle své osobní orientace: buď naznačené problémy bagatelizují nebo přifukují. Viník je vždycky jasný, buď je to minulá nebo současná vláda, někdy se v hledáčku objeví i ČNB, případně Evropská unie. 

Když se vrátíme k čistým statistickým údajům a tvrdým faktům, můžeme si udělat realističtější obrázek a možná se v současné situaci lépe rozhodovat. 

Především je jasné, že česká ekonomika není v krizi a nehrozí zde žádná zjevná katastrofa. Aktuálně největším makroekonomickým problémem je inflace. Roční míra (9,7 %) je stále vysoká, ale průměr posledních 3 měsíců je 0,4 %, což prakticky znamená, že spotřebitelské ceny dál nerostou, některé dokonce klesají. V srpnu se tento údaj nejspíš zvýší, přinejmenším o spotřební daň z nafty, kterou vláda obnovila. I přes toto konstatování ale inflace představuje velký problém – oněch meziročních 9,7 % považují jedni za důkaz úspěšného brzdění, druzí za stále nepřijatelně vysoké znehodnocení, jedni by už úrokové sazby snižovali, druzí volají po růstu mezd a platů, důchody nevyjímaje. Prostě – vysoká inflace je zabudovaná v našem povědomí a ještě uvidíme, jak toho využijí výrobci a obchodníci. Je zřejmé, že extrémní růst cen nebyl vyvolán jen světovými cenami energií, že si k těmto rostoucím nákladům mnozí ještě něco přihodili … a ono jim to prošlo. Dnes mají o to vyšší zisky, a tak možná časem otestují svoje zákazníky dalším zvýšením cen. Vláda a centrální banka chtějí sice inflaci snižovat, ale když na to přijde, vláda to nechává na ČNB a ČNB je pevně rozhodnutá čekat, až inflace odezní sama od sebe. Očekávání se tedy nemá o co opřít a když někdo trochu peněz má, bude s nimi spíš šetřit a důvěřovat v budoucnost, nebo bude utrácet, aby si užil, dokud to jde?

Druhým varovným momentem je nízká nezaměstnanost. Jedni ji považují za nesporný úspěch, druzí za přehřátý pracovní trh. Při dlouhodobě nízké nezaměstnanosti (v červnu 2,7 %) už nemá práci snad jen ten, kdo ji opravdu nechce. O některé profese je pořád nouze, ale v zásadě to celé znamená, že zaměstnanci dostávají dost peněz, aby do práce chodili a zaměstnavatelé jsou schopni jim takové mzdy vyplácet. To se v krátké době změní: lidé budou chtít za svou práci víc peněz. To bude motivovat firmy ke zdražování a roztočí se často zmiňovaná mzdově – inflační spirála.  Nebo firmy nedokáží rostoucím mzdovým požadavkům vyhovět, nebudou schopné déle zdražovat své zboží a budou propouštět. Pak se nezaměstnanost zvýší, přičemž někde kolem 6 % stále ještě nemusíme mluvit o nějaké příliš vysoké nezaměstnanosti. Bude to jen po nějakých deseti letech nezvyk. Zaměstnanci si budou muset svého místa víc hledět, chytřejší a schopnější budou vytlačovat ty, kteří novou dobu včas nepochopí, ale faktem je, že firmy, které to přežijí a zaměstnanci, kteří se udrží, budou v konečném důsledku silnější a výkonnější. 

V tomto světle se dá úvodní anekdota trochu poopravit: tuto ekonomiku řídí především jednotlivé firmy, které v ní uplatňují své zájmy, dávají práci svým zaměstnancům, dodávají zboží na trh a platí daně. Centrální instituce vytvářejí podmínky a atmosféru. To sice v současné době není ideální, ale ono to ideální není téměř nikde. Pochopit se to celé dá, ale s tím vysvětlováním je dnes jaksi problém: většina komentářů se snaží někoho přesvědčovat a někoho jiného usvědčovat. V ekonomice převládá každou chvíli jiné počasí. Kdo za to může není podstatné. Klíčovou otázkou je, jak napnout plachty a jak postoupit dopředu. Tuto otázku si kladou podnikatelé, živnostníci a zaměstnanci. Kdo z nich nejlépe odhadne budoucí vývoj, zvítězí a s ním všichni, kdo jsou na něm závislí. Ostatní se k nim budou muset nějakým způsobem přidat a celý tento tvrdý, těžký, ale ozdravný proces mohou narušit jen dvě věci – nečekané události a nevhodný státní paternalismus. Bohužel, systémy dotací a subvencí fungují všude kolem nás a v silnějších ekonomikách, než je ta naše. Odmítat státní podporu jako takovou je tedy nerealistické, v podstatě by to mnohé segmenty naší ekonomiky vyřadilo z trhu.

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla