V politice je důležité umět jednat včas. Možnosti, které zde byly včera, zde dnes již nejsou a zítra místo vyřešení problému přinesou jeho prohloubení. Z této železné logiky se nemohou vymknout ani hospodářská rozhodnutí.
Ostatně moderní stát ovlivňuje ekonomiku zásadním způsobem. Klimatický fanatismus, rozpočtové plýtvaní, zbytečně restriktivní zákony… To vše negativně dopadá na podnikání. Udělejme si malý přehled, co vše jsme v Česku a v Unii udělali za polední roky špatně – a ani to neuměli včas napravit.
Nejfatálnějším rozhodnutím, které nás nejvíce ničí a jež se nám nepodařilo zvrátit ani za patnáct let, je samozřejmě evropská klimatická politika. I pokud přijmeme závazek co nejrychleji snižovat emise jako axiom, o kterém se nediskutuje, tak pořád platí, že Unie zvolila špatné časování a špatné prostředky a že v tomto bludu setrvává s paličatostí hodnou lepší věci. K deklarovanému cíli uhlíkoví neutrality se ani zdaleka neblížíme, zato brutálně devastujeme vlastní ekonomiku.
Je neskutečné, že evropští zelení stratégové zvládli chybovat úplně ve všem a naplánovat válku s uhlíkem coby návod k neodvratné strategické porážce. Za prvé fatálně ohrozili trh s životně důležitou komoditou, elektřinou, a tím i její produkci. Za druhé dali do klatby jádro, jediný zdroj schopný zajistit dost čisté, levné a stabilní energie. Za třetí si nesmyslně vybrali jako “odstrašující příklad” automobily, jež produkují jen malý díl skleníkových plynů. Za čtvrté stvořili systém povolenek, na němž spíše vydělávají spekulanti, než klima.
Správný postup by byl úplně jiný (pokud tedy máme jako prioritu priorit snížit emise). Za prvé napřed spustit masivní výstavbu jaderných elektráren. Jeden temelínský reaktor vyrobí tolik bezemisní elektřiny, že kdybychom odstavili odpovídající kapacitu uhelných elektráren, ušetřili bychom množství CO2, jež vypustí všechna česká osobní auta. Za druhé jsme měli místo u aut začít s úsporami v budovách. V malém domku lze snížit spotřebu o 10 MWh. Což odpovídá emisím, co vypustí pět dieselů, každý s nájezdem 20 tisíc kilometrů.
Za čtvrté místo povolenek, jež vysávají stovky miliard z evropských elektráren a firem, které končí v kapsách zahraničních bank a fondů, jsme měli nasadit univerzální rovnou uhlíkovou daň. Ta by sice také zdražila energii, zboží a služby, ale aspoň by spravedlivě a rovnoměrně tlačila na inovace, přičemž prostředky na ně by zůstávaly v Evropě. A podnikatelé a občané by si sami určili, kde se jim nejvíce vyplatí šetřit emisemi. Ne, že by se jim direktivně a drasticky zdražila právě elektřina a zakazovaly se auta.
O omylech a chybách Zeleného údělu by se dalo psát ještě dlouho. Nicméně pro ilustraci špatně načasovaného a chybného politického rozhodnut to snad stačí. Navíc vadnou klimatickou politiku nikdo nenapravuje, ačkoli čas a prostor pro to byl (a snad pořád je), naopak se ještě utahují šrouby a vrší se další nesmysly. Tohle je zdaleka nejdražší hloupost, jaké se evropští demokratičtí politici dopustili za nejméně třicet let. A pokud nevyužijí zbývající dobu k nápravě, bude mít pro nás naprosto fatální důsledky.
V českém prostředí jsou nejčastější ekonomické chyby vlád spojeny s regulací podnikatelského prostředí, ať už je přehnaná, špatná či naopak chybí. To poslední se stalo v 90. letech, kdy Klausova vláda otálela s prosazením civilizovaného obchodního práva, ať se to týká vztahů mezi firmami, dlužníků, či investičních fondů. Rovněž nechala bujet bankovní socialismus, který podvázal rozvoj kapitalismu a zavinil obří dluhy. Zmiňme ještě Nečase, který zvedl daně živnostníkům, nebo Babiše a jeho EET.
Toto vše byly příklady, kdy buď politici nejednali včas, nebo naopak přehnaně v době, kdy jejich opaření nemohla nic vyřešit a jen způsobila zlou krev. To nejhorší ale až na konec. Modří už vědí…? Ano jde o stav veřejných financí a neschopnost reformovat penzijní systém. Pokud jde o rozpočet, máme zde i příklad “dobré praxe”. Když po roce 2010 Miroslav Kalousek včas zatáhl za záchrannou brzdu, tak okamžitě uchránil státní kasu před větší pohromou, ale hlavně ji z trajektorie vedoucí do propasti dostal na cestu k záchraně.
Pokud někomu před divné, proč na tom státní rozpočty za premiéra Bohuslava Sobotky a ministra financí Andreje Babiše byly tak dobře a proč dokonce v roce 2016 toto levicové duo dosáhlo výrazného přebytku, tak za to “může” Kalousek. Umožnila to jím nastavená pravidla rozpočtové odpovědnosti a snížení povinných výdajů. Jenže pak už to vzal do ruky předseda ANO a coby kovaný populista nasadil kurs nezřízeného plýtvání, čímž dokázal i v době vysokého růstu poslat rozpočet do schodku.
Babiš nevyužil čas, darovaný mu jeho předchůdcem, naopak ho promrhal. Otočil slibný vývoj a poslal nás na skluzavku neúprosně rostoucích deficitů, po níž bychom se řítili i bez covidu a bez války. Prostě proto, že výdaje rostou rychleji než příjmy. Bohužel, vláda Petra Fialy nemá odvahu rázně přehodit výhybku, jako to dokázal Kalousek. Zatím to vypadá, že co seškrtá, o to jiné výdaje zvýší. Takže nula od nuly pojde. Tedy bohužel ne nula, ale schodek ve výši stovek miliard. A co bude s penzemi? To je velká otázka.
Zatím vidíme, že vláda zaspala možnost, kdy mohla valorizační schémata důchodů upravit v klidu – tedy loni hned po svém nástupu. Dělá to pět minut po dvanácté, čímž naštvala mnohé seniory a nahrála extremistům. Je to stejná písnička, jako s celým rozpočtem. Co včera šlo celkem snadno a rychle by pomohlo, to se nyní prosazuje ztuha a výsledky jsou nejisté. Tak to zkrátka dopadá, když vláda prošvihne správný čas. Veřejné finance jsou “zu grunt”, přičemž pokud se chtěla vyhnout politickým potížím, způsobila si ještě větší.
MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
