Tak nám asi odvolají děkana Miroslava Ševčíka. Je to správné? Nebo špatné? Především je celý ten humbuk důkazem, jak nesmyslně je u nás nastavena akademická samospráva. V podstatě je to tak, že když nějaká parta lidí ovládne školu, nikdo na ně nemá. Především stát, který přitom všechno platí. Což je velký problém.
Svoboda bádání musí být zaručena, ale výběr manažerů má být na zakladateli, jinak už jde o anarchii. Zdaleka se to netýká jen Vysoké školy ekonomické.
Tahanice kolem Ševčíka jsou navýsost trapné. Jak pro ty, kteří ve snaze o jeho sesazení vidí nepřípustnou cenzuru, tak pro zastánce názoru, že člověk s jeho vystupováním nemá na tomto postu co dělat. Ale marná sláva, vysokoškolský zákon je postaven tak, že o svém vedení suverénně rozhodují zaměstnanci a studenti fakulty. Dostat kohokoli z voleného postu je nesmírně komplikované. A i potom nakonec opět dle vlastní vůle rozhodují akademici, jen o úroveň výš, tedy celoškolský akademický senát a rektor.
Snaha “zaříznout” děkana Národohospodářské fakulty je jako nekonečný seriál. Její akademický senát ho vždy podržel. V podstatě je to stejné, jako pokusy vyjádřit nedůvěru vládě, která má zajištěnu většinu poslanců. Jde v podstatě o zbytečné divadýlko. V zákoně o vysokých školách je ovšem obezlička – děkana může odvolat rektor, pokud k tomu získá souhlas senátu celé školy. Ptáte se, co by se dělo, kdyby vyvstala “potřeba” sundat nejvyššího představitele? Nic. Na takovou možnost paragrafy nepamatují.
Proč vlastně sledujeme tohle drama? Ševčíkovi se vyčítá, že svými názory a jednáním dělá škole špatnou pověst. Naposledy šlo o účast na protiukrajinské demonstraci, ale dlouhodobě mají liberálové na děkana pifku za – eufemisticky řečeno – politicky nekorektní mluvu. Nechme stranou sympatie a antipatie (pro mě nejsou kladní hrdinové, ani na jedné straně sporu) a zkusme se na věc podívat s nadhledem, systémově. V první řadě je namístě se ptát, zda odpor k děkanovým řečem je dostatečným důvodem k jeho odvolání.
Spíše jsem nakloněn k tomu říct, že hon na Ševčíka postrádá legitimitu. Ne, že bych s ním souhlasil. Ale když začneme ostrakizovat ty, kteří nám nejsou sympatičtí, může dojít i na ty, jež máme v oblibě (popřípadě na nás). I “lump” má zkrátka právo na názor a na stejné zacházení, jako “slušňák”. Co říká zákon? “Rektor může odvolat děkana… se souhlasem akademického senátu… v případě, kdy děkan závažným způsobem neplní své povinnosti, nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty.”
Zde jde zřejmě o údajnou ostudu, kterou Ševčík tropí. Dobrá, opravdu to mnozí mohou takto vidět. Ale copak srovnatelnou škodu na renomé nezpůsobil někdejší děkan Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Michal Pullmann, když odmítl vyvěsit plakát k uctění Milady Horákové s nápisem “Zavražděna komunisty”? A všude šířil své neomarxistické názory, k nimiž se hrdě hlásí a vykládal, že totalita nebyla až tak špatná? Přesto nikoho ani nenapadlo sesadit ho z funkce, v klidu si odsloužil celý čtyřletý mandát.
Takže abychom si to přeložili: proruské vystupování vadí, bolševické nikoli? To je dost okatý dvojí metr. Pokud jsme u Pullmanna tolerovali akademickou svobodu, mělo by totéž platit i pro Ševčíka. Buď měli letět oba, nebo ani jeden. Toto je první důležitý závěr. Když nebudeme ctít rovný přístup, dostáváme se na šikmou plochu, kdy začneme likvidovat nepohodlné osoby, a naopak pokryjeme ty, kteří třeba mají na své straně intelektuální elity a média, nebo prostě proti nim nevystupuje žádná ukřičená lobby.
Druhou věcí – a z hlediska systému podstatnější – je ona problematická akademická samospráva. Je příliš široká, což lze chápat jako reakci na časy “reálného socialismu”, kdy vysoké školy byly pod tuhou stranickou kontrolou. Už však více než třicet let žijeme ve svobodě, nějaký diktát nehrozí, a naopak současné uspořádání brání efektivnímu řízení vysokých škol. V zemích s nepřerušenou demokratickou tradicí zpravidla o vedoucích postech rozhoduje ten, kdo dává peníze (ať je to stát, či soukromý sektor).
Musíme si uvědomit, že na každé vysoké školy jsou dva typy hodnostářů: akademičtí, kteří se mají etablovat v rámci vědecké komunity a manažerští, zodpovědní za organizaci provozu a finance. Ty druhé by měl u veřejných univerzit vybírat stát, nikoli studenti a pedagogové. Včetně děkana a rektora. Je to podobné jako u soudů, jejichž vedoucí jmenuje ministr a ten také rozhoduje o penězích, přičemž tímto není ohrožena nezávislost justice.
Kdyby se v tomto smyslu změnil zákon, zbavili bychom se trapných představení i podezření z účelovosti, kdy jednomu jeho ostudné vystupování hladce projde a druhému nikoli. Nebylo by také třeba vymýšlet záminky, kdy nakonec vše vypadá, že Ševčík má být vyhozen za názory. Děkan by skončil například proto, že pod jeho vedením dosahuje škola mizerných výsledků. Pak by šlo o objektivní hodnocení a nepochybně bychom takových univerzit našli hodně. V mezinárodních žebřících si Česko vede hodně zle.
To nejabsurdnější nakonec. Pokud se rektorovi podaří Ševčíka sesadit, bude akademický senát fakulty volit nového šéfa. Jenomže s odvoláním děkana se nezmění složení tělesa, takže jeho strana bude mít stále většinu. Vybere tedy osobu, na niž on ukáže. Teoreticky opět jeho. Pak by nastala zajímavá situace, kdy by rektor Petr Dvořák měl znovu jmenovat někoho, koho sestřelil. Jak by se s tím vypořádal? Možná je opravdu třeba “zabít Ševčíka”. Ale určitě by se měl změnit zákon, neboť akademická samospráva se vymkla kontrole.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
