„Nikdo nikam nepůjde, provádím občanské zatčení, vyčkejte do příchodu policie,“ vykřikl viditelně rozčílený aktivista, když ve sněmovním ústavním výboru koaliční poslanci odmávli církevní restituce a chystali se na přestávku. Polo příčetný pán, kterého si vzápětí odvedla policie, nebyl ani zdaleka sám. Po boku mu stála spisovatelka Lenka Procházková, signatářka Charty 77, která spolu s ostatními protestujícími za vydatné podpory poslanců KSČM tvrdila, že schválením církevních restitucí Česká republika přestane existovat. To byl podzim 2012 a církevní restituce začaly hned v roce následujícím. O pár let později, už v neexistující zemi, se prozaička se zálibou v dramatech rozhodla zabránit obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Ale to už je jiný příběh.
Autor: poslanci ANO
Datum předložení: 27. 6. 2023
Stanovisko vlády: nesouhlas
Hodnocení EM: 10 %
Církevní restituce byly a stále jsou, jak můžeme vidět na nejnovější poslanecké iniciativně hnutí ANO, velmi kontroverzním tématem. Pro vládu Petra Nečase bylo jejich schválení nesporným úspěchem, odpůrcům však dosud leží v žaludku. Spor o ně začal už v roce 1990, kdy stát církvím vrátil okolo 200 budov, většinou klášterů a kostelů, do jisté míry omylem též Novou scénu Národního divadlo, kterou Voršilky obratem zpeněžily. Tradičně nábožensky vlažná (kulantně řečeno) česká společnost v tom viděla jasný důkaz, že se církvi vracet nic nemá, neboť jí jde jen o prachy. Zákon o církevních restitucích šel sice na počátku devadesátek k ledu, ale počítal s ním zákon o půdě, který blokoval původně církevní majetek do doby, než bude zákon o církevní restituci přijat.
Od té doby se dlouho a marně hledalo řešení, a to nejen ze strany církví, ale též obcí, kterým blokace pozemků bránila v rozvoji. Návrh skupiny senátorů na zrušení blokačních paragrafů Ústavní soud odmítl jako nepřípustný zásah do již nabytých práv, a zároveň upozornil, že dlouhodobá nečinnost zákonodárců při řešení vztahu státu a církví je protiústavní. Na dosah církevních restitucí se pak dostala Topolánkova vláda. Církvím se měla vrátit třetina majetku, zbytek měla srovnat částka 83 miliard korun, vyplácená po dobu 60-ti let a úročená fixním úrokem 4,85 % ročně, což vycházelo bratru na 270 miliard. Návrh nakonec ztroskotal na poslanci ODS Vlastimilu Tlustém, který byl sice pro restituce, ale nelíbila se mu celková částka, splátkový kalendář, a vlastně vůbec nic.
Nebyl sám, každý, kdo se stavěl do pozice „církevní restituce ano, ale…“, požadoval, aby proběhly výčtovým zákonem a nevydané položky byly oceněny znaleckými posudky, což, jak každý věděl, bylo zcela nereálné. Každá jiná metoda církevních restitucí nutně musela pracovat s hrubými odhady, ve skutečnosti hausnumery, která mohla být i úplně jiná. Kabinet Petra Nečase metodou střelba od boku ocenil církevní majetek na 134 miliard a vracený majetek na 75 miliard korun. Za nevydaný majetek se stát zavázal zaplatit 16 církvím a náboženským společnostem 59 miliard korun v třiceti ročních splátkách od roku 2013 do roku 2043. Splátka není valorizována fixní sazbou, nýbrž o inflaci. Konkrétní čísla ale nejsou ani zdaleka tak důležitá, jako to, že slíbená platí.
Poslanci hnutí ANO nyní zjistili, že v době vysoké inflace každoroční splátka rychle roste a církvi vyplacené peníze, by se daly použít daleko lépe, třeba na dotace pro Agrofert. Nelenili proto a podali hned dvě novely zákona o církevních restitucích, jejichž cílem je úrok zafixovat. Jeden návrh počítá s 2, 26 %, druhý, o něco štědřejší, to kdyby náhodou první neprošel, dává církvím „3,23 %“. Ačkoliv lze podle předkladatelů zásadně souhlasit s minulými aktivitami státu na poli vypořádání majetkových vztahů mezi jím a registrovanými církvemi, aktuální míra inflace zcela přesahuje jakákoliv realistická očekávání autorů zákona (jako by je znali) a přináší obtížně udržitelné důsledky pro rozpočet.
Navrhované změny jsou podle předkladatelů v souladu s Ústavou, neboť zachovávají základní principy majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a respektují potřebu valorizace finančních náhrad, pouze zmírňují dopady inflační doložky na přijatelné minimum. Tak jistě, papír snese všechno. V minulém volebním období, když Andrej Babiš potřeboval podporu od komunistů, kývl na novelu zákona o církevních restitucích, kterou se pro změnu restituce zdanily. Podle Ústavního soudu tím zákonodárce nepřípustně retroaktivním způsobem nerozhodl o zdanění, nýbrž o faktickém snížení finanční náhrady, na jejíž celou výši vznikl církvím a náboženským společnostem právní nárok a legitimní očekávání okamžikem uzavření smluv o vypořádání.
Zrušení inflační doložky a její nahrazení fixací úroků, je totéž v bledě modrém. I tentokrát je neskrývaným cílem snížení finanční náhrady, což je v rozporu s legitimním očekáváním církví, ale také se zásadou, že smlouvy mají býti dodržovány. Diskuse o tom, kolik mají církev dostat, už skončila. Znovuotevřením tohoto tématu řešíme fakticky úplně jinou otázku, a totiž, zda je v právním státě možné zákonem cosi slíbit, potvrdit podepsáním smluv, a pak najednou říct, že je to nějak moc. Ani navrhované snížení úroků se státu ale vyplatit nemusí, neboť inflace také může nižší nebo vůbec žádná. Oba návrhy si své fanoušky jistě najdou, šanci na úspěch sice nemají, ale o to jejich autorům ani nejde. Chtějí jen lidem, jako je spisovatelka Procházková ukázat, že na ně myslí.
Foto: Pixabay
Zdroj: Redakce EM
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
