Na konci druhé dekády se již celosvětově snižovala po krizi zavedená zpřísněná regulace finančního sektoru, zejména bank a pojišťoven. V Evropské unii tomu bylo a pořád je bohužel naopak. Jsme tudíž stále svědky a přímými účastníky stupňující se regulace finančního, a i pojistného trhu.
V roce 1998 byla v rámci „regulatorní smršti“ implementována do českého práva směrnice EU známá pod zkratkou IDD, která se stala předlohou našeho zákona č. 170/2018 Sb. o distribuci pojištění a zajištění, a která nahradila a zdokonalila regulaci předcházející řadou mnohem podrobnějších pravidel. Zásadně zvýšila pravomoc dohledového orgánu co do rozsahu kontrolní činnosti a možnosti ukládat za jejich porušení sankce, jejichž úroveň současně zvýšila.
Dohledovým orgánem je u nás Česká národní banka, jejíž postoje ke zintenzivňování regulace finančního trhu bylo z počátku vcelku rozumné, později se však do své role přísného regulátora více vžila. Svědčí o tom mimo jiné postupné kvantitativní zvyšování požadavků na zkoušky způsobilosti pro jednotlivé segmenty finančních trhů. Odborná komunita pak v roce 2021 obtížně chápala, že ČNB jako připomínkové místo nezabránila nepochopitelnému kroku vládní garnitury, kdy pod nesprávně aplikovanou záminkou odstraňovaní disproporcí v daňové soustavě byla z prostředků životních rezerv spravovaných komerčními pojišťovnami, ale patřících jednoznačně pojištěným životním klientům, odčerpána částka řádově kolem deseti miliard korun na pokrytí populistických veřejných výdajů pro vládní voliče.
Na jedné straně si můžeme klást otázky ohledně vhodné míry regulace, o jejích kladech či záporech, v některých případech i o jejich smyslu. Na straně druhé nezbývá nic jiného než zákon respektovat, snažit se místy orwellovskému textu porozumět a usnadnit promítnutí jeho ustanovení do každodenní činnosti pojišťoven, zajišťoven a pojišťovacích zprostředkovatelů.
Porozumění zákonu a pochopení jednotlivým ustanovením není právě snadné pro pracovníky pojišťoven, kteří se honosí právnickým vzděláním. Svým pojetím text zákona jednoznačně preferuje názor, že pojištění je kategorií právní, a nikoliv kategorií ekonomickou a finanční, což si masově myslí ekonomové a ostatní neprávníci. Pojišťovákům k pochopení nepomáhá ani dlouhodobá praxe, či předcházející vzdělání přímo v oboru pojišťovnictví, které se primárně soustřeďuje na ekonomickou stránku pojišťovacích procesů, eventuálně na jejich odraz v pojistně technických procesech, které nutně musí pracovník v odvětví znát a uplatňovat.
Z tohoto pohledu je nutno mimořádně ocenit práci erudovaného autorského kolektivu Jana Ježdíka, Jiřího Berana a Lenky Pěnčíkové, kteří zpracovali komentář k tomuto zákonu. Ten v současné době míří na knižní pulty z nakladatelství Beck. Svého úkolu se zhostili na jedničku, v komentáři srozumitelnou formou vykládají jednotlivá ustanovení, uvádějí řadu praktických příkladů, a zejména dávají do souvislosti jednotlivá ustanovení, která se konkrétních aktivit při distribuci pojištění týkají.
Zákon striktně ukládá řadu povinností a jejich naplňování není možné bez jejich znalostí, bez jejich hlubšího porozumění a poznání. Komentář k zákonu má svoji nespornou kvalitu a dává prostor všem, kteří se na distribučním poli pohybují, porozumět novým požadavkům a dát konkrétní návod k jejich naplňování. Proto by neměl chybět mezi standardními pomůckami pojišťováků a eventuálně dalších osob, které se na distribuci pojištění podílejí. Bohužel, ani ten nejkvalitnější komentář nemůže odstranit zápory stále extenzivnější regulace, které zákon obsahuje, a jejíž přínosy lze považovat za sporné a trhu nepřínosné.
JAROSLAV DAŇHEL, Vysoká škola ekonomická
Foto: Pixabay
Zdroj: Jaroslav Daňhel
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
