Když švédská firma LKAB v lednu 2023 oznámila objev největšího evropského ložiska vzácných zemin, znělo to jako spása. Evropa konečně našla cestu, jak se zbavit téměř totální závislosti na Číně. Realita? Mnohem komplikovanější. Norové plánují „neviditelný důl“, Švédové zase přesouvají historický kostel a tisíce lidí. Je Evropa opravdu připravena zaplatit cenu za vlastní suroviny?
Evropská unie dováží 98 procent vzácných zemin z Číny, která kontroluje zhruba 70 procent světové těžby a 90 procent zpracovatelských kapacit. V Německu závisí na dodávkách těchto materiálů přibližně čtyři miliony pracovních míst.
Vzácné zeminy – prvky jako neodym nebo praseodym – jsou páteří moderních technologií. Elektromobily, větrné turbíny, robotika, obranné systémy. Bez nich se neobejde zelená transformace ani digitální ekonomika. Proto se Evropa rozhodla jednat.
Unijní Akt o kritických surovinách z roku 2024 stanovil ambiciózní cíle: do konce desetiletí těžit 10 procent, zpracovávat 40 procent a recyklovat 25 procent toho, co ročně spotřebuje. Závislost na jediném dodavateli nesmí přesáhnout 65 procent. Mezi strategií a realitou ovšem zeje propast.
Neviditelný důl pod norským městečkem
V červnu loňského roku oznámila Rare Earths Norway objev evropského giganta – ložiska obsahujícího 8,8 milionu tun oxidů vzácných zemin v lokalitě Fen u městečka Ulefoss. Zhruba 1,5 milionu tun tvoří vysoce ceněné magnetické prvky. Firma odhaduje, že by mohla pokrýt významnou část budoucí evropské poptávky.
Aby se vyhnula osudu švédské Kiruny, kde musí ustoupit celé město, plánuje Rare Earths Norway koncept „neviditelného dolu“. Dlouhý úzký tunel vrtaný diagonálně pod vesnicí, kde vytěžené dutiny budou zpětně vyplňovány odpadním materiálem. „Je důležité, aby lidé nad ložiskem byli v bezpečí,“ vysvětluje Reistad.
Firma spolupracuje s místními úřady a doufá, že do konce roku představí předběžnou studii proveditelnosti. Dodávky na trh plánuje na první polovinu třicátých let. Cesta je to však trnitá. Reistad lobbuje za zrychlené povolování a cenové záruky, bez nichž projekt podle něj nemá šanci uspět.
Když se stěhuje arktické město
Švédská státní firma LKAB čelí jiné výzvě. Její objev ložiska Per Geijer leží v těsné blízkosti největšího podzemního dolu na železnou rudu na světě – a právě plány na rozšíření tohoto dolu vyvolaly jeden z nejradikálnějších relokačních projektů v historii.
V srpnu letošního roku se svět díval, jak dělníci přesouvají 113 let starý dřevěný kostel o pět kilometrů dál. Celá akce trvala dva dny. LKAB oznámil, že přemístění se dotkne tisíců lidí a stovek domů – přesná čísla se stále upřesňují. Náklady? Odhadované desítky miliard korun.
„Relokace nesouvisí s objevem vzácných zemin, ale s rozšiřováním dolu na železnou rudu,“ upřesňuje Niklas Johansson z LKAB. Přesto firma jedná s evropskými zákonodárci o ekonomické životaschopnosti projektu. „Už máme materiál vytěžený na povrchu, to zaplatila železná ruda. Přesto to není automaticky výnosný byznys. A když to vypadá takhle pro nás, kteří máme většinu infrastruktury, jak to bude vypadat pro ostatní v Evropě?“
Hra s nerovnými pravidly
Evropská komise tvrdí, že má „jasnou vizi“ pro zajištění bezpečného a udržitelného přístupu k surovinám. Má podpořit investice do strategických projektů a diverzifikovat dodavatelské řetězce prostřednictvím partnerství s Austrálií, Kanadou nebo státy Střední Asie.
Vize a realita jsou ovšem dvě různé věci. Norské a švédské projekty představují některé z nejdůvěryhodnějších cest ke snížení téměř totální závislosti Evropy na dovozech vzácných zemin, zejména z Číny. Cesta k „minerální suverenitě“ bude však dlouhá a nákladná.
Evropa si konečně uvědomila, že suroviny nejsou jen ekonomická, ale i bezpečnostní otázka. Přemístit kostel je jedna věc. Přesvědčit občany, že těžba pod jejich domy je dobrý nápad, je věc druhá. A právě tady se ukáže, jestli je Evropa opravdu připravena zaplatit skutečnou cenu – nejen finanční, ale i politickou a společenskou.
Zdroj info: CNBC
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
