Rasmus Stoklund dnes jako ministr pro integraci předsedá Radě EU a vysvětluje ostatním evropským zemím, jak na migraci. Před šesti lety, když poprvé usedl do dánského parlamentu, by ho to asi překvapilo. Ještě víc by to překvapilo jeho kolegy sociální demokraty z jiných zemí EU, kteří s dánskými „tvrdohlavci“ odmítali mluvit – jejich přístup k migraci byl prostě příliš kontroverzní, příliš tvrdý.
Dnes je situace obrácená. V pondělí schválili evropští ministři spravedlnosti a vnitra balík opatření, která Kodaň prosazuje už léta: možnost deportovat neúspěšné žadatele o azyl, zřizovat migrační centra mimo EU, vytvářet deportační centra v třetích zemích. „Úleva byla hmatatelná,“ popsal atmosféru po hlasování jeden z diplomatů. Lidé si gratulovali, objímali se. Dánsko konečně přesvědčilo Evropu.
Jak se z vyděděnce stává vzor
Proměna je pozoruhodná. Dánsko si na začátku devadesátých let vyjednalo výjimku z evropské azylové politiky – chtělo si zachovat volné ruce. A využilo toho důsledně. Zavedlo politiku „nulového počtu žadatelů o azyl“, přijalo kontroverzní „šperkový zákon“ umožňující zabavit majetek migrantům, začalo cílit na takzvané paralelní společnosti – oblasti s vysokou koncentrací obyvatel nezápadního původu.
K říjnu 2025 mělo Dánsko registrováno pouhých 1 656 žádostí o azyl – jednu z nejnižších měr v celé EU. Zatímco jiné země řešily migrační krize, Kodaň tiše budovala systém, který migraci systematicky odrazuje.
„Voliči dali jasně najevo vládám po celé EU, že nemohou akceptovat, že nejsou schopny kontrolovat přístup do svých zemí,“ vysvětluje Stoklund. Vlády podle něj pochopily: buď vezmou otázku vážně, nebo voliči podpoří populisty, kteří použijí ještě drastičtější opatření.
Kritici ovšem namítají, že dánský model podkopává základní evropské hodnoty a mezinárodní závazky k ochraně uprchlíků. Organizace na ochranu lidských práv varují před precedentem, kdy se azylová politika stává spíš nástrojem odstrašování, než ochranou těch, kdo ji skutečně potřebují.
Švédská konverze
Názorným příkladem dánského vlivu je Švédsko. Země, která se ještě nedávno pyšnila liberálním přístupem k migraci, prošla tím, co švédský ministr migrace Johan Forssell nazývá „damašskou konverzí“. Stockholm zpřísnil pravidla pro sloučení rodin, ztížil získání občanství, omezil sociální dávky pro nově příchozí. „Musíme ukázat, že systém funguje,“ říká Forssell. „Jinak ztratíme jakoukoli důvěru veřejnosti.“
Pondělní dohoda jde daleko. Země EU budou moci odmítat žádosti o azyl, pokud mohl žadatel získat ochranu v bezpečné zemi mimo Unii ještě před vstupem do Evropy. Vznikl společný seznam bezpečných zemí původu – zahrnuje Bangladéš, Kolumbii, Egypt, Indii, Kosovo, Maroko a Tunisko. Žadatelé o azyl nebudou mít automatické právo zůstat v EU během odvolacího řízení.
Sociální demokracie s tvrdou tváří
Dánský model se stal evropským standardem v době, kdy tradiční dělení na levici a pravici v migrační politice mizí. Premiérka Mette Frederiksenová vede sociálnědemokratickou vládu, která prosazuje politiku minimálního počtu žadatelů o azyl s odůvodněním, že je to nutné pro zachování sociálního státu a společenské soudržnosti.
„O tom, kdo vstoupí do Evropy, musí rozhodovat demokratické státy, nikoli zločinecké sítě,“ argumentuje dánská vláda. A Evropa – po letech váhání – přikývla.
Stoklund doufá, že dopad bude „docela dramatický“. Další krok je vyjednávání s Evropským parlamentem, jakmile ten zaujme své stanovisko.
Stane se dánský model trvalou součástí evropské identity, nebo jen dočasnou odpovědí na politický tlak? A co to udělá s Evropou, která se kdysi definovala jako útočiště? Možná zjistíme, že kontrola hranic a ochrana uprchlíků nejsou nutně protiklady – nebo naopak, že Evropa právě přepisuje svou definici solidarity.
Zdroj info: politico.eu
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
