S penězi je nutné pracovat, samy o sobě funkci uchovatele hodnoty plní špatně, vinou růstu cen.
Například pokud by byla následujících deset let inflace dvě procenta, tak z dnešních sta tisíc korun byste za deset let měli něco málo přes osmdesát dva tisíc korun.
Pokud budeme počítat inflaci takovou, jaká byla v posledních letech, můžeme uvést i reálný příklad: na nákup pořízený v roce 2000 za 100 tisíc korun byste v roce 2016 potřebovali 138 903 korun. Průměrná meziroční inflace totiž mezi danými lety dosáhla hodnoty 2,07 procenta. Lidé, kteří mají peníze „zašité v polštáři“, zažívají přesně tento případ, kdy jejich úspory ztrácejí na hodnotě. Zjednodušeně řečeno: koupíte si za ně stále méně a méně.
Výnos ale není jediným kritériem, které sledujeme. Dalšími jsou bezpečí (riziko) a dostupnost (za jak dlouho se k penězům dostaneme). Tato kritéria společně tvoří vrcholy jakéhosi magického trojúhelníku, kde ovšem není možné maximalizovat všechny tři body současně. I když by to bylo pěkné, není možné dosáhnout maximálního výnosu při nepodstoupení rizika ztráty a zároveň mít peníze kdykoli k dispozici.
Rodinné finance je třeba rozdělit alespoň na tři části – pohotovostní rezervu, středně dlouhé peníze a dlouhé peníze.
Pohotovostní rezerva slouží především jako okamžitě dostupná peněžní pomoc pro nenadálé výdaje typu oprava auta, nákup pračky nebo nutná finanční výpomoc v rodině. Tato záloha by měla být u lidí s průměrnými příjmy ve výši tří měsíčních platů. Na běžnou domácnost to představuje částku okolo sta tisíc korun. Tyto peníze můžete mít uložené na spořicím účtu, kde se k nim zpravidla dostanete v řádu dnů.
Středně dlouhými penězi rozumíme sumu, kterou budete v horizontu dvou až pěti let potřebovat například k rekonstrukci bytu. U těchto peněz je zapotřebí zachovat jejich kupní sílu, to znamená alespoň pokrýt inflaci. Toho se dá docílit například investicí do konzervativních podílových fondů.
Dlouhé peníze pak jsou ty, u kterých je šance na reálný zisk a kde se vzdáváme likvidity a zaručeného bezpečí ve prospěch výnosu. K tomu používáme různé nástroje od bankovních produktů přes státem dotované produkty až po investice do podílových fondů. Toto je vždy důležité konzultovat s odborníkem, který vysvětlí základní výhody a nevýhody náročnějších finančních instrumentů.
Jiří Kovář, oblastní ředitel OVB Allfinanz
Jiří Kovář o sobě
Narodil jsem se na sklonku sedmdesátých let na malé vesnici. Oba rodiče pracovali v zemědělském družstvu, takže jsem řídil traktor dřív, než jsem uměl číst. Logicky nebylo pochyb o tom, že jednou budu řídit i ono zemědělské družstvo, alespoň tak jsem to každému až do čtrnácti tvrdil. Byla ovšem devadesátá léta, každý chtěl být ekonom, a já se vydal po stopách své sestry studovat obchodní akademii v nedalekých Českých Budějovicích, kde jsem navázal univerzitním studiem ekonomie a managementu. Zde jsem také dostal první vážnou nabídku, která se díky mé lásce k číslům a chuti nalézat správná řešení proměnila v kariéru finančního poradce.
Dlouho mne práce poradce a manažera vytěžovala na sto procent, v posledních letech ovšem cítím, že nejen prací a kariérou živ je člověk, a tak hodně času věnuji své ženě Martině a naší malé Amálce. Máme rádi sport a pohyb ve všech formách, takže běháme za míčem, bez míče, na kurtu, palubovce, po trávě, asfaltu, za pomoci velkých kol nebo malých koleček. Baví nás muzika, kterou si užíváme jak pasivně na různých koncertech a festivalech, tak aktivně v mých kapelách. Rádi společně objevujeme pro nás nová a neznámá místa, ať jsou od našeho domova vzdálena desítky, nebo tisíce kilometrů. A někdy na dobití baterek stačí něco dobrého na zub a procházka v našich krásných Českých Budějovicích.
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
