Bývalý německý kancléř Olaf Scholz při prezentaci knihy o selhání německé politiky vůči Rusku prohlásil, že Vladimir Putin připravoval útok na Ukrajinu minimálně dva roky před únorem 2022. „Jsem dnes pevně přesvědčen, že Putin svůj útok plánoval dva roky předem a že ho jen máloco mohlo odradit,“ řekl Scholz v Berlíně. Pokud má pravdu, pak všechny diplomatické pokusy o odvrácení konfliktu ztroskotaly ještě dřív, než vůbec začaly. A Západ si to odmítal připustit až do poslední chvíle.
Když diplomacie narazí na zeď
Scholz při prezentaci knihy „Das Versagen“ (Selhání) od novinářů Katji Gloger a Georga Mascola obhajoval nejen tempo německých dodávek zbraní Ukrajině, ale především logiku své tehdejší politiky. Podle něj Putin mohl dosáhnout svých deklarovaných cílů – například záruk, že Ukrajina nevstoupí do NATO, nebo že na jejím území nebudou rozmístěny rakety dlouhého doletu – i bez jediného výstřelu. „To všechno mohl mít bez války. A Ukrajinci by to nakonec přijali, stejně jako my všichni. To znamená, že on tu válku chtěl,“ konstatoval Scholz.
Je to tvrdé přiznání. Pokud Putin skutečně plánoval invazi už od roku 2020, pak veškeré diplomatické snahy Západu byly od začátku odsouzeny k nezdaru. Nebyly to chybějící ústupky, co válku rozpoutalo – byla to Putinova vůle ji vést. A to mění celý příběh o tom, kdo za co může a co se dalo udělat jinak.
Kdy padlo rozhodnutí?
Podle dostupných analýz konečné rozhodnutí o invazi padlo už na začátku března 2021, tedy téměř rok před samotným útokem 24. února 2022. Ruská příprava byla systematická: vojenská cvičení u hranic, budování logistických základen, přesuny jednotek. Přesto Západ až do poslední chvíle doufal, že jde o nátlakovou taktiku, nikoli o skutečný záměr napadnout suverénní stát.
Dnes víme, že šlo o fatální chybu v hodnocení. Putin nejednal racionálně ve smyslu, jak mu Západ rozuměl. Jeho motivace byla směsicí imperiálních ambicí, ideologických obsesí a přesvědčení, že Ukrajina nemá právo na samostatnou existenci. V červenci 2021 publikoval esej, v níž označil Rusy a Ukrajince za „jeden národ“ a prohlásil, že skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze v partnerství s Ruskem. Zpětně to vypadá absurdně. Ale v reálném čase to absurdní nebylo – byla to jen další z dlouhé řady provokací.
Co z toho plyne pro dnešek?
Téměř čtyři roky po začátku invaze se válka proměnila v brutální opotřebovávací konflikt. Původní ruské plány na rychlé obsazení Kyjeva selhaly, fronta se stabilizovala. O výsledku dnes nerozhodují jen tanky, ale i ekonomická odolnost, průmyslové kapacity a politická vůle.
K lednu 2026 v Česku pobývá téměř 400 tisíc uprchlíků z Ukrajiny. Jsou to lidé, kteří opustili domovy kvůli válce, kterou Putin plánoval v době, kdy ještě nikdo nevěřil, že k ní skutečně dojde. Matky s dětmi, starší lidé, celé rodiny. Jejich přítomnost v našich městech a vesnicích je nejkonkrétnější připomínkou toho, že geopolitické selhání má vždycky lidskou tvář.
Scholzova slova mají ještě jeden rozměr: jsou nepřímým přiznáním, že Německo – stejně jako zbytek Evropy – podcenilo Putinovu odhodlanost a přecenilo sílu vlastních diplomatických nástrojů. Berlín věřil, že ekonomické vazby, dialog a postupné sbližování vytvoří takovou síť vzájemných zájmů, že válka prostě nebude dávat smysl. Jenže Putin hrál jinou hru. A pravidla si psal sám.
Možná právě v tom tkví jádro problému: Západ hledal racionalitu tam, kde protistrana jednala podle imperiální logiky devatenáctého století. A teď platí cenu za to, že si to odmítal připustit. Naučil se z toho něco? Nebo jen čeká na další příležitost si myslet, že tentokrát to bude jinak?
Zdroj info: n-tv.de
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
