Když americké speciální jednotky odvlekly venezuelského prezidenta Nicolása Madura do vězení v New Yorku, svět čekal na Putinovu reakci. Ruský prezident přece dlouhá léta budoval spojenectví s Caracasem, prodal Venezuele zbraně za miliardy dolarů a mezi lety 2006 a 2019 poskytl režimu úvěry v hodnotě 17 miliard dolarů.
Přesto z Moskvy přišla jen vlažná nota o „neokoloniálních hrozbách“ a pár slov od Dmitrije Medveděva. Putin sám? Mlčí. A právě to mlčení vypovídá víc než tisíc prohlášení.
Když gangster obdivuje gangstera
Medveděv sice označil americkou akci za „nezákonnou“, ale zároveň neskrýval obdiv k Trumpově „konzistenci“ a schopnosti hájit národní zájmy. Dokonce i kremelská propagandistka Margarita Simoňanová přiznala, že je „důvod závidět“. Ultranacionalista Alexandr Dugin vyjádřil podobnou myšlenku – v lednu 2026 mluvil o „právu silnějšího“ a naznačoval, že Rusko by mělo jednat stejně razantně vůči svým protivníkům.
Odpověď je prostá. Putin si nemůže dovolit upozorňovat na americkou vojenskou sílu, když jeho vlastní „speciální operace“ na Ukrajině – původně zamýšlená jako rychlá dekapitace Zelenského režimu – trvá už čtvrtý rok. Trumpova akce ve Venezuele byla přesně tím, co Putin plánoval v Kyjevě: chirurgicky čistá, rychlá, brutálně efektivní. Jenže zatímco Trump svého cíle dosáhl za pár hodin, ruská armáda se stále potácí v bahně Donbasu.
Venezuela za Ukrajinu?
Kremelská zdrženlivost má ale ještě jeden důvod. Jak už v roce 2019 naznačila Fiona Hill, bývalá poradkyně Bílého domu pro Rusko, Moskva dávno signalizovala ochotu k výměně: Venezuela za Ukrajinu. Proč riskovat konflikt s Washingtonem kvůli latinskoamerické periferii, když je na stole mnohem větší kořist?
Z ruské perspektivy je Venezuela okrajovou záležitostí. Latinská Amerika nikdy nebyla prioritou kremelské zahraniční politiky. Oproti tomu Ukrajina představuje existenciální otázku – kontrolu nad „blízkým zahraničím“, které Putin považuje za svou přirozenou sféru vlivu.
A Trump? Ten právě ukázal, že chápe jazyk síly. „Žijeme ve světě, který je řízen silou, mocí,“ prohlásil jeho poradce Stephen Miller při vysvětlování, proč USA potřebují Grónsko. To je rétorika, které Putin rozumí. Dva mafiánští bossové si nepřímo vyjednávají rozdělení teritoria – jeden přes akce, druhý přes mlčení.
Kde skončíme my?
Vztahy mezi Putinem a Trumpem prošly od roku 2017 složitým vývojem. První setkání na summitu G20 v Hamburku bylo vstřícné, Trump opakovaně chválil své „velmi dobré“ vztahy s ruským prezidentem a tvrdil, že díky nim dokáže vyjednat mír. Jenže začátkem roku 2026 je situace jiná. Vztahy ochladly, Bílý dům schválil nový sankční zákon dávající Trumpovi rozsáhlé pravomoci k ekonomické izolaci Ruska. Plánovaný summit se koncem roku 2025 neuskutečnil.
Pro Českou republiku to znamená hlubokou nejistotu. Trumpův postoj k NATO vyvolává obavy o pevnost transatlantické vazby, která je pilířem naší bezpečnosti. Pokud se Trump s Putinem dohodnou na „sférách vlivu“, kde skončíme my?
Venezuelská epizoda ale Kremlu paradoxně pomohla. Jak poznamenává analytik Bobo Lo, Trump legitimizoval použití síly k prosazování národních zájmů a delegitimizoval liberální představu mezinárodního řádu založeného na pravidlech. Pokud Amerika může být agresivní na svém dvorku, proč by Rusko nemohlo dělat totéž na tom svém?
Trump sice prohlásil, že z Putina „není nadšený, zabíjí příliš mnoho lidí“, ale zároveň stále mluví o svém „skvělém vztahu“ s ním. Vyjednávání začalo. Co bude cenou – a kdo ji zaplatí?
Zdroj info: politico.eu
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
