Švehla: Hippokrates by se asi zachmuřil

To je první absurdita, protože stát vydává na zdravotnictví téměř 10 % HDP, tedy obrovskou částku kolem 580 miliard ročně, což je 58 tisíc na jednoho obyvatele. Obecně se soudí, že máme zdravotnictví „zdarma“, což ale není pravda. Zdravotní pojišťovny, které vybírají z výdělků zhruba 7 %, k tomu dostávají skoro 2 tisíce za státní pojištěnce a minimálně 2 700 od každého živnostníka, z toho zaplatí zhruba 420 miliard, tedy asi 70 %. Sami pacienti si připlatí ročně skoro 75 miliard, kraje a obce přidají dalších 10 miliard a ze soukromých zdrojů  plyne do zdravotnictví kolem 5 miliard korun a zbytek doplácí státní rozpočet z ostatních daní. 

Je to mnoho čísel, která ale veřejné mínění příliš neovlivní. Lepší obrázek si uděláme, když srovnáme naše náklady se zahraničím – v rámci EU jsou náklady na zdravotnictví kolem 3.250 EUR na obyvatele za rok, u nás je to jen asi 1.850 EUR, takže jsme někde lehce nad polovinou průměru, celkově na 14. místě v rámci EU. K tomu dodejme, že s průměrným HDP na obyvatele jsme v rámci EU na 15. místě. Zdálo by se tedy, že jsme v relaci … 

Stále převládá pocit, že odborně je naše zdravotnictví na světové špičce. Je to zřejmě pocit oprávněný, protože tu máme mnoho světové uznávaných profesorů, řadu unikátních výkonů a z některých i bohatších zemí se k nám pacienti sjíždějí k výkonům, které u nás prostě umíme dobře. Mnozí naši odborníci vyjíždějí do zahraničí, kde operují s velkými úspěchy a vydělávají si (doufejme) na živobytí, odpovídající jejich schopnostem.

Veřejné mínění zaujala zpráva z Pardubic, kde zubaři požadují za hodinu v ambulanci 2.500 Kč a odmítají sloužit, když radnice nabízí zhruba polovinu. Tomu rozumí každý, ovšem každý trochu jinak. Kolují tři interpretace: první lze shrnout jako „nestydaté vydírání“. Druhá je trochu rezignační a zní: „stejně jim to nakonec dají“. Nu a tu třetí můžete zaslechnout mezi lékaři, zejména střední a starší generace. Zní: „my jsme sloužili, abychom lidem pomáhali, abychom je uzdravovali a hlavně proto, protože nás to bavilo! Člověk se na každém pacientovi trochu přiučil a když se léčba podařila, byl největší odměnou ten dobrý pocit!“

I když je ten třetí postoj uším pacienta nejbližší, bohužel nepřevládá a ani by převládat neměl. Lékaři, kteří slouží pro radost z léčení a doma mají finanční starosti, to není úplně lákavá představa a těžko říct, jak by se na takovou situaci díval Hippokrates, tento starověký garant lékařské etiky.  

Mzdové požadavky lékařů zdají se být pouze špičkou ledovce nebo odrazem reality, která v našem případě dlouho zrála. Naše zdravotnictví není dobře zorganizované. Ví se to léta, ale moc se to neřešilo. Zmatek začíná už na lékařských fakultách, které nezvládají připravit dostatek odborníků, aby nahradili praktiky, pediatry, internisty a další veterány, kteří už touží po odpočinku a které ve službě snad opravdu drží jen ta láska k profesi, odpovědnost a možná i vidina poklesu životní úrovně v penzi. Pokračuje systémem, který ovládají zdravotní pojišťovny přidělováním smluv, přes nemocnice, které nemají personál, ale zajišťují všechno možné a končí to u nás, pacientů, kterým nic nebrání v nadužívání dostupných zdravotnických kapacit. Cestujeme od praktiků k odborníkům, od rentgenů na cétéčka, všude máme čekací doby, lhůty v řádu týdnů i měsíců a pak čekáme na operace, které se odkládají a odkládají, až už někdy ani nejsou potřeba. Podivné na tom je, že se ani mimořádnou legální platbou nelze domoci nějakého urychlení nebo zlepšení. Není málo pacientů, kteří by si rádi připlatili a šli na operaci hned, měli odborné vyšetření hned, nečekali v čekárnách a nemuseli shánět nedostatkové léky. Existují na to sice placené služby, zajišťující tuto „protekci“ tisícům klientů, ale nedosáhnou na všechno a systém to nemění. 

Řešení se nabízí několik. Podstata je asi v tom, nakolik má být zdravotní péče záležitostí státu a nakolik věcí soukromou. Připustíme-li si, že by se o své zdraví měl člověk starat především sám, systém by se mohl pohnout k vyšší efektivitě. Za zcela soukromou záležitost je zdravotní péče považována v USA. Jsou tam sice miliony lidí bez zdravotního pojištění, odkázaných jen na zcela minimální pomoc v případě potíží, ale tito lidé zase dost ušetří a je to jejich volba. Většině Američanů platí pojištění zaměstnavatel a celkově: stát vydá v USA na zdravotnictví zhruba tolik, co my – asi 9 % HDP. Částku však zdvojnásobí soukromé platby, takže celkem je zdravotnictví USA se spotřebou 18 % HDP vůbec nejlépe placeným na světě. 

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla