Švehla: Vyšší daně nebo vyšší příjmy z nich?

Statistici řeknou, že je to zvýšení o jeden procentní bod. Když se na této dani vybralo loni kolem 150 miliard, zvýšení sazby o jeden procentní bod nezvýší příjmy automaticky o 1 %, tedy o 1,5 miliardy. Bude to nejspíš podstatně menší přírůstek. Proč?

Sazba daně je pro plátce signálem, podle kterého se budou chovat od vyhlášení až do rozhodného dne pro daňové přiznání. Těžko lze počítat s tím, že by někdo rád a s nadšením platil na daních co nejvíc. Většina poplatníků se na daně dívá jako na nutné zlo, jako na peníze ztracené … a samozřejmě se snaží, aby těch ztrát bylo co nejméně. Vychází to z jednoduché logiky – stát mi neodpustí ani korunu, všechny dluhy mi penalizuje a je v tom velmi důsledný. Proto i já budu důsledný a zaplatím pouze to, co opravdu a nezbytně musím.

Nová sazba daně zvedne tedy otázku – co mohu udělat, abych daň snížil?

Konkrétně v případě daně z příjmu je vždy snaha vykázat těch příjmů co nejméně. Některé se nemusejí přiznat – například ty, které se realizují v hotovosti a „bez dokladu“. Vzhledem ke zrušení EET je tento krok pro mnohé poplatníky zjednodušený a snadno dostupný. Příjmy se ovšem také mohou odkládat nebo naopak realizovat ještě v době, kdy platí stará sazba a nemusí se do nich zahrnout úplně všechno. Triků existuje několik, většinou je poplatníci znají a pokud ne, není účelem tohoto textu dávat podobné návody.

Druhou cestou, jak snížit zdaňované příjmy je zvýšit daňově uznatelné náklady. I tady existuje několik možností, neboť papír snese všechno a formulace na daňových dokladech se dají dohodnout tak, aby to pod drobnohledem daňové kontroly prošlo. 

Pestrý vějíř optimalizací, legálních i pochybných úniků a různých kombinací, které se mohou pohybovat na samé hraně zákona, se při zvýšení daňových sazeb rozevře a pak přijde na to, jak velké to zvýšení ve skutečnosti je a jaké kroky budou tedy poplatníkům stát za nějaké to úsilí či riziko. Celkově platí, že čím větší zvýšení daní nastává, tím razantnější kroky ke snížení daňových povinností se vyplácejí – a také v praxi dělají. Kvantifikace je v tomto ohledu velmi obtížná, motivace ke krácení daní na straně poplatníků je progresivní a může vést i k velmi zásadním krokům – k přemístění sídla firmy do země s nižšími sazbami daní, k nastavení výhodnějších majetkových struktur a k zapojení pronájmů. Ty jsou totiž od některých daní osvobozené a tím se mohou „ušetřit“ významné sumy peněz. Stejné je to s různými výjimkami v daňovém systému, které samozřejmě lákají a nemusí to být vždycky tak, že je člověk či firma v nějaké situaci a zjistí, že se na něj vztahuje výjimka. Funguje to i obráceně – lidé a firmy hledají, jak se pod nějakou tu výjimku vejít, jak se přizpůsobit, jak mít obrat do určitého limitu nebo jak se z velké firmy proměnit na dvě menší. Oblíbenou výjimkou je například dohoda o provedení práce s výdělkem do 10.000 měsíčně. Je-li to přivýdělek k důchodu, je-li podepsaný tzv. růžový formulář, je tento příjem osvobozený od od všech daní. Pro zaměstnavatele je to ale ročně 120 tisíc, které si může započítat do nákladů a ušetřit na dani z příjmu 18 tisíc.   

Platí ovšem, že co poplatník na daních „ušetří“, to stát ztrácí a když stát peníze potřebuje, bude daně zvyšovat dál a dál, příjmy mu budou stoupat pomaleji a pomaleji a ve výsledku z toho bude nešťastná sirtuace, kdy poctiví poplatníci doplácejí na ty méně poctivé (jakože přídavné jméno „poctivý“ se stupňuje stejně těžko, jako třeba přídavné jméno „těhotná“). 

Samotné zvyšování daní se zkrátka nejeví jako úplně optimální. Nejprve by celý systém daní měl být jednoduchý a přehledný. V takovém systému se celá řada optimalizací prostě nedá dělat a všechno se lépe kontroluje. Nevznikají rozdíly ve zdanění jedněch a druhých, podmínky jsou pro každého stejné a zvýšení daňových sazeb pak může přinášet zamýšlené ovoce. 

Zároveň pak stojí za úvahu i skutečnost, do státní pokladny může přitékat víc peněz i v případě, že se některé sazby daní sníží. Jednak klesá motivace k daňovým únikům, zároveň se ale může vyplatit i některým zahraničním firmám, když si své aktivity zaregistrují u nás a zaplatí tu naše daně, které by u nich doma byly vyšší. Daňový paradox tedy říká – ne každé zvýšení sazeb vede k vyšším příjmům státu naopak, určité snížení daňových sazeb může příjmy státu zvýšit.

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla