Ve stále nepřehlednějším toku informací o tom, co všechno se českým občanům v letošním roce (znovu) zdraží, co se komu bude (či nebude) kompenzovat, co vláda bude a zásadně nebude dělat (třeba regulovat ceny), na co chybí peníze ve státním rozpočtu, v rozpočtech rezortů, krajů, měst, obcí a co se všechno občanům stane (nebo naopak nestane), když se tyto rozpočty okamžitě neposílí, komu se daně nezbytně zvýší (a komu ještě nezbytněji sníží), kdo si bude muset „utáhnout opasek“ a kdo naopak povolit …. prostě v tomto chaosu news a fake news, tvrzení a protitvrzení, pravdy a klamu samozřejmě zanikla nenápadná zpráva, že 11. ledna letošního roku schválila Sněmovna – prozatím v prvém čtení – novelu zákona, která ruší takzvaný monopol Pojišťovny VZP v oblasti zdravotního pojišťování cizinců ze třetích zemí.
A proč by mě to vůbec mělo zajímat, řekne si normální občan „To se mě přece vůbec netýká“. Bohužel týká a mnohem více než je zdrávo. Co kdyby se řeklo, že se naší krajinou začnou opět potulovat osoby fakticky bez zdravotního pojištění? Co kdyby se řeklo, že trh se zdravotním pojištěním cizinců budou opět ovládat různé pojistné ústavy a zprostředkovatelé, kteří budou sjednávat „pojistky na zdraví“ za 6.000,- Kč na rok s provizí 50% ? Co kdyby se řeklo, že takové pojištění bude opět sloužit pouze jako doklad pro cizineckou policii při žádosti o udělení víza? Co kdyby se řeklo, že za těmito „pojistkami“ visí dodnes v bilancích zdravotnických zařízení dluhy za poskytnutou ale neuhrazenou péči? Co kdyby se řeklo, že takto vysoké (promiňte za ustálený český slovní obrat), tedy takto nízké pojistky neuhradí českému zdravotnictví zhola nic? A jsme u Faustova „jádra pudla“.
Vraťme se však trochu zpět, a podívejme se podrobněji, o co a o koho při rušení tolik proklínaného monopolu Pojišťovny VZP ve skutečnosti jde (ale také nejde).
Nutno zdůraznit, že nejde o cizince ze třetích zemí, kteří byli a jsou oficiálně zaměstnaní v hlavním pracovním poměru v ČR. Ti okamžikem zahájení pracovního poměru automaticky vstupují do systému veřejného zdravotního pojištění ČR. Odvody na zdravotní pojištění jim jsou strhávány stejně jako zaměstnancům českým a recipročně mají nárok na stejnou zdravotní péči jako čeští zaměstnanci.
Tzv. monopol Pojišťovny VZP se týká jiných skupin cizinců – především studentů, podnikatelů nebo rodinných příslušníků pracujících cizinců. Ti všichni měli a mají povinnost mít při žádosti o vízum k dlouhodobému pobytu na území ČR (nad 90 dnů), nebo při žádosti o prodloužení tohoto pobytu, uzavřeno cestovní zdravotní pojištění v rozsahu komplexní zdravotní péče. A zde byl kámen úrazu a v konečném důsledku i příčina povinnosti uzavírat (od srpna 2021) tuto pojistku pouze s Pojišťovnou VZP – stoprocentní dceřinou společností největší zdravotní pojišťovny v zemi. Tato úprava nebyla ani aktem zvůle, ani nástrojem ničícím pojistný trh. Byla ve skutečnosti opatřením chránícím jak český systém zdravotního pojištění před jeho tunelováním, tak i samotné pojištěnce. Aktem zoufalým a předpokládám i dočasným. Nikdo nemůže a předpokládám že ani nebude bránit dalším zdravotním pojišťovnám zapojit se do této činnosti. Zdůrazňuji zdravotním pojišťovnám spravujícím veřejné zdravotní pojištění.
Komerční pojišťovny již měly velmi dlouhé období na to prokázat, co dovedou. A také že to prokázaly. Řada pojišťovacích ústavů pro výše uvedený typ cizinců vymyslela takové pojistné produkty, prostřednictvím kterých si u nich mohli zakoupit „komplexní zdravotní pojištění“ vyloženě za pár stovek. Ceny těchto produktů (příčí se mi používat v tomto případě slovo pojistky) se pohybovaly zhruba mezi 4 500 Kč – 6 000 Kč ročně.
Všichni byli spokojeni – úřady dostaly potvrzení, cizinci lacinou pojistku, zprostředkovatelé z ní 50 % provizi a komerční pojišťovny také nepřišli zkrátka. Zázrak? Ale kdepak, jen velká lumpárna. V této hospodě byl totiž ještě jeden host, který tu celou hostinu ve skutečnosti platil a to velmi dlouho. Bylo jím české zdravotnictví. Jemu totiž z celého tohoto byznysu připadlo ročně ohromujících 1800 až 2400 korun českých na jednoho pojištěnec. Šlo o 6 % – 8 % částky, kterou v roce 2021 povinně zdravotnímu pojištění České republiky odváděly čeští občané – osoby bez zdanitelných příjmů. Z pohledu zdravotní péče odpovídají tyto roční „pojistné“ částky v prvém případě zhruba ceně dvou vyšetření EKG, ve druhém léčbě podvrtnutého kotníku. Dražší ošetření a léčebné zásahy se pak samozřejmě hromadily v bilancích zdravotnických zařízení jako v podstatě nevymahatelné dluhy.
Zkusme si zahrát na chvíli obdobu známé hry na pravdu, v tomto případě by se mohla jmenovat třeba „kolik co stojí“. Takže začněme již zmíněným – ošetřením podvrtnutím kotníku za 2 420 Kč a pokračujme dále : léčba anginy 3 000 Kč, hemoroidy 11 058 Kč, žlučové kaménky (vyšetřování) 30 929 Kč, běžný porod bez komplikací 35 000 Kč, ošetřovací den na ARO – 38 000 Kč, zlomenina paže 48 492 Kč, operace žlučníku 55 681 Kč, neodkladný císařský řez s komplikacemi 115 640 Kč, cévní mozková příhoda 116 085 Kč, léčba tuberkulózy plic 170 000 Kč, poporodní péče o předčasně narozené dítě 560 000 Kč, karcinom prsu 2 158 425 Kč, akutní leukémie 3 500 000 Kč…
Jen tento letmý pohled stačí, abychom pochopili, že za vytvořením tzv. monopolu Pojišťovny VZP stála a stojí především zoufalá snaha ochránit peníze určené pro české zdravotnictví. Zoufalá snaha uchránit peníze českých daňových poplatníků. Ti totiž v konečné instanci tyto dluhy ať již přímo, či nepřímo zaplatí. Jde však také o to, aby se občané cizích zemí na našem území cítili bezpečně. Aby měli přístup ke zdravotní péči naprosto stejný jako občané České republiky. A aby se na celonárodní solidaritě, na které je systém zdravotního pojištění založen, férově podíleli jak na straně výdajů, tak i na straně příjmů.
Foto: Pixabay
Zdroj: Laura Feketeová
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
