Moje úvodní konstatování, že žijeme v nebývale polarizované době asi nepřekvapí. Také si myslím, že polarizace společnosti i politické debaty je o poznání znatelnější na druhé straně Atlantiku. Jako důvod vidím stále existují pravo/levé politické dělení, které v Evropě dnes (podle mě), prakticky neexistuje.
Konzervativní pohled na svět, který představuje Republikánská strana, je konfrontován s mnoha odstíny levice, obsaženými ve straně Demokratické.
Spojené státy aktuálně řeší nominaci prezidenta Bidena na pozici šéfa úřadu „Office of the Comptroller of the Currency“. Kandidátem je profesorka práv Saule Omarova. Tento regulační úřad má 4 000 zaměstnanců a jeho povinností je udělování licencí, regulace a dohled nad všemi národními bankami a federálními spořitelními družstvy, jakož i federálními pobočkami a agenturami zahraničních bank ve Spojených státech. Podle kritiků je Omarová zjevně bystrá profesorka práva, která vyučuje na Cornell Law School (tzn. prestižní Cornell University, člen Ivy League) a pochází z bývalého Sovětského svazu (Kazachstán). Nikdy nepracovala v bance ani v bankovním dohledu, její akademická práce je její hlavní kvalifikací pro tuto funkci. Její další práce související s bankami spočívá pouze v působení v oddělení finančních institucí advokátní kanceláře Davis Polk & Wardell a ve funkci zvláštní poradkyně na ministerstvu financí v éře prezidenta G.W.Bushe.
Překvapivě to však není její nedostatek zkušeností s bankovnictvím nebo regulací, co vyvolává bouřlivou debatu. Co ji podle jejích kritiků diskvalifikuje, jsou spíše její silné stránky než slabiny. Její akademické práce ji označují za člověka z krajně levicového spektra.
Hlavním důkazem proti ní je článek v časopise Law Review, který letos publikovala. Omarová v něm tvrdí, že všechny bankovní vklady by měly být násilně převedeny na účty FedAccount u FED (tzn. americké centrální banky). To by samozřejmě okamžitě zlikvidovalo téměř všechny americké banky. Komunitní banky, které jsou nejvíce závislé na financování vkladů, by se vypařily. Největší firmy na Wall Street, které se mohou obrátit na globální trh s dluhopisy, by jednoduše rozpustily své bankovní pobočky a vrátily by se ke svému původu jako obchodní, soukromé a investiční bankovní domy. Jak poznamenal jeden bankéř, nebylo by již nutné, aby finanční úřad získával zprávy o bankovních transakcích, protože vláda by je již měla (povinnost bank zasílat finančním úřadům informace o zůstatcích, resp. pohybech na účtech klientů je rovněž téma, se kterým přichází demokratický establishment).
A co je ještě důležitější, FED by se změnil v hlavní zdroj úvěrů ve Spojených státech. Podle návrhu profesorky Omarové by FED rozhodoval o úvěrech nejen na základě vyváženosti rizik zisků a ztrát, ale také na základě toho, že úvěry slouží „veřejnému účelu“. „Veřejný účel“ znamená dělat to, co chtějí regulační orgány. Omarová tvrdí, že by se tím snížilo „systémové riziko“. Ve skutečnosti by to nic takového neznamenalo. Ve skutečnosti by to systémové riziko zvýšilo. Místo tisíců bank, které by nezávisle na sobě rozhodovaly o tom, komu a jak poskytovat úvěry, by v ekonomice existoval pouze jeden centralizovaný finančník.
Spojenci Omarové tvrdí, že šlo jen o akademické práce, což je podivná obhajoba někoho, jehož hlavní kvalifikací pro tuto funkci jsou akademické tituly. Kdyby napsala dokumenty, v nichž by obhajovala konec letecké dopravy, nikdo by ji do čela Federálního úřadu pro letectví nepostavil. Myšlenky mají své důsledky a na cílech lidí nominovaných do nejvyšších mocenských pozic velmi záleží.
Proto bylo nesmírně zajímavé sledovat projednávání nominace (neboli grilování) profesorky Omarové v senátním výboru pro bankovnictví (já viděl stream, ale určitě je stále možné najít na YouTube). Profesorka Omarová byla opakovaně konfrontována se svými vlastními výroky a byla nucena je dementovat nebo popírat jejich relevanci k otázce, zda by měla být potvrzena do funkce jednoho z nejvlivnějších amerických finančních regulátorů. Demokraté se snažili veškerou kritiku Omarové vykreslit jako xenofobní rudou štvanici (tzn. McCarthismus). Bylo zábavné sledovat, jak se do toho opřel senátor John Kennedy, republikán ze státu Louisiana, když se na začátku svých otázek ptal na její členství v Komsomolu (na rozdíl ode mě nezná reálie, proto hovořil o skupině Mladí komunisté). Poté, co ho předseda výboru pokáral za to, že vstoupil na zakázané území, se Kennedy vrátil na místo myšlenkového zločinu a zeptal se, zda má Omarovou nazývat „profesorkou nebo soudružkou“.
Politický filozof Leo Strauss zdůrazňoval, že je bezpečnější chápat nízké ve světle vysokého než naopak. Znamenalo to, že myšlenky a argumenty by měly být posuzovány v jejich nejvyšší podobě, a ne pouze na základě toho, čeho jejich zastánci mohou dosáhnout. Záleželo na tom, k čemu kdo směřoval, a to nám mohlo napovědět, co si máme myslet o tom, co se mu skutečně podařilo prosadit. Proto jsou republikánští senátoři tak ostražití. Ostatně, ne všichni senátoři za demokraty jsou s nominací profesorky Omarové zcela ztotožněni. Dva demokraté Omarovou zpochybnili kvůli jejím postojům k bankovním reformám z minulosti, včetně legislativy, kterou oni sami navrhovali. Jeden z těchto senátorů na Omarovou také tlačil kvůli jejímu výroku ze začátku letošního roku, kdy řekla, že doufá v bankrot malých ropných a plynárenských společností, aby bylo snazší řešit klimatické změny. Odpověď, že řekla přesný opak toho, co měla na mysli, nezněla úplně věrohodně. Ve skutečnosti prý chce jen pomoci těmto malým fosilním společnostem restrukturalizovat se, aby jejich zaměstnanci nepřišli o práci. Stejně jako je nakloněna komunitním bankám, to je přeci jasné.
Profesorka Omarová působí také v Berrugen Institute, založeném v roce 2010 Nicolasem Berggruenem (velice impresivní CV).
Na stránkách institute se dočteme, že „Žijeme v době velkých proměn. Naše instituce, od kapitalismu, přes demokracii až po globální řád, se ocitají na pokraji úpadku. Samotný smysl člověka se tříští. Institut Berggruen byl založen, aby rozvíjel základní myšlenky o tom, jak tváří v tvář těmto velkým proměnám přetvářet politické a sociální instituce. Pracujeme napříč kulturami, obory a politickými hranicemi a zapojujeme velké myslitele do vývoje a prosazování dlouhodobých odpovědí na největší výzvy 21. století.“. Jako jeden ze svých projektů založil Institut také Council on the Future of Europe (Rada pro budoucnost Evropy). Na Wikipedii jsem se dočetl, že „V květnu 2013 uspořádala Rada setkání, které podpořili francouzský prezident Francois Hollande, španělský premiér Mariano Rajoy a italský ministr práce. Rada a německá ministryně práce Ursula von der Leyenová navrhly program investic, odborné přípravy a hledání pracovních míst pro Evropu. Program se nakonec stal součástí evropské politiky v lednu 2015, kdy předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker navrhl investiční plán v hodnotě 315 miliard eur“.
Zpátky k profesorce Omarové – na stránkách institutu se v jejím profilu dočteme, že „V Berggruen Institute bude Saule pracovat na institucionálním designu pro financování udržitelného a spravedlivého hospodářského rozvoje.“ Já jen doufám, že stále rostoucí přerozdělování a centralizace, kterého jsme v celé Evropě svědky, není důsledkem designu podobných profesorek, které designují mimo zrak a kontrolu (a možná i zájem) voličů.
JAN MAREŠ, působil jako investiční bankéř, mimo jiné v bankách Morgan Stanley a Merrill Lynch
Foto: Pixabay
Zdroj: Jan Mareš