U dvě stě let starých hodin je nemožné, aby šly na vteřinu přesně (I)

Rozhovor s Marií Kurešovou, majitelkou Antik Kureš.
Je majitelkou rodinné firmy. Zprvu byly starožitnosti pouze velkým koníčkem, ale nakonec se jimi začala zabývat i profesně. A to přesto, že je právnička. Říká, že starožitnosti jsou opravdu rozmanitý a širokospektrý obor.
Starožitnostmi se zabýváte již více než dvacet let. Jak se změnil trh za tuto dobu? Změnily se preference či nároky zákazníků?
Když v roce 1995 můj tatínek měnil své dlouholeté hobby na profesi, lidé tehdy koupili ledacos. Nehleděli na kvalitu a na to, zda to je věc poškozená. Měli k těmto věcem větší lásku a dívali se na ně globálně jako na hezkou starožitnou věc. Dnes zákazníci preferují kvalitu, na místo kvantity. Začali se na starožitnosti dívat více z pohledu investice, a tak se dlouho rozmýšlí, než starožitnost koupí. Pravdou je, že nároky zákazníků jsou mnohdy přehnané. U sto padesát let starého porcelánu se nevyhnete tomu, aby měl na glazuře malou vláskovou prasklinku, anebo u dvě stě let starých hodin je zkrátka nemožné, aby šly na vteřinu přesně.
Proč jste se začali zabývat právě oborem starožitnictví? Je to dost široký a náročný obor. Co je potřeba vše znát, abyste mohli začít podnikat v tomto oboru? Musíte znát více i historii, určitá řemesla a skládat nějaké zkoušky?
Jsme rodinná firma. Zprvu byly starožitnosti pouze velkým koníčkem, ale nakonec jsme se jimi začali zabývat i profesně. Je to opravdu rozmanitý a širokospektrý obor. Spíše, než historii je potřeba znát dějiny umění. Chcete-li být profesionálním starožitníkem, musíte mít potřebné vzdělání a praxi. Samotná škola však nestačí, nejdůležitější je tak říkajíc „škola života“, tedy dlouholetá praxe. Ve starožitnostech se díky rodině pohybuji od dětství, a přesto, že potřebné vzdělání mám, učím se neustále. Vždy se najde něco nového, co úplně není vaše parketa a pokud chcete být kvalitní starožitník, musíte si neustále rozšiřovat obzory. A právě to mě na tomto oboru asi baví nejvíce. Nemohla bych sedět doma a zakrnět. Zúčastňuji se různých vzdělávacích kurzů, chodím na přednášky a hodiny věnuji studiu zahraniční i české literatury týkající se různých odvětví starožitností.
Jak je možné poznat dobrého odborníka starožitností? Co byste poradili zájemci o koupi starožitnosti?
Poznat dobrého starožitníka je pro laika nesmírně těžké. Klientům vždy doporučuji, aby měli tak říkajíc svého „rodinného starožitníka“, kterému věří. Jste-li laik, často nemáte šanci rozpoznat ani starožitnost, ani dobrého starožitníka. Sama jsem se, bohužel, setkala s tím, kdy mi letitý prodejce starožitností nabízel repliku namísto skutečně starého kousku. Obecně je tedy vztah klienta a starožitníka založen hlavně na důvěře. Dobrý starožitník by vám měl o dané věci pohovořit konkrétně, poradit s její údržbou a vědět informace o vývoji investiční stránky. Mezi starožitníky by neměla panovat rivalita. Kvalitní a svědomitý odborník by měl zákazníka odkázat na kolegu, pokud konkrétní téma není zrovna jeho oborem. Není to žádná ostuda, ale naopak faktor, kterým poukážete na svoji serióznost. Zájemcům o koupi starožitnosti bych poradila, aby si vybírali osvědčené starožitníky, dali na doporučení anebo vybrali takové prodejce, jež jsou členy Asociace starožitníků.
Jaké starožitnosti si lidé dnes kupují či naopak se častěji zbavují? Kupují si starožitnosti více naši či zahraniční klienti?
Jak jsem již uvedla na začátku, lidé dnes začali více dbát na kvalitu. A tak se spíše zbavují starých pozůstalostí a haraburdí z půdy. Naopak pořizují kvalitní věci bez poškození. Co se ale týká repertoáru, s určitostí nelze vymezit, že by nějaké starožitnosti kupovali více či méně. Je to velice různorodé, někdo sbírá porcelán, druhý starožitné šperky, jiný třeba zase hodiny.
Více klientů nakupující starožitnosti jsou cizinci. Bohužel, v České republice zatím ještě tak trochu převládá dogma „co s těmi starými krámy“ a k lásce ke starým věcem a faktu, že starožitnost je výborná investiční záležitost, se česká klientela teprve postupně prokousává. I v Čechách máme milovníky starožitností, sběratele a výborné odborníky, ale obecně lze říci, že v zahraničí se na tyto věci pohlíží trochu jinak. Více s láskou a úctou, řekla bych.
Pořizují si lidé starožitnosti spíše jako ozdobu interiéru, dárek či raději jako investici?
Jako dárky lidé starožitnost moc nekupují. Zajímavé je, že koupí-li někdo starožitnost, aby někoho obdaroval, ve většině případů to bývá dárek pro nadřízeného. Nejčastěji si lidé starožitnost pořizují jako ozdobu do interiéru nebo další kousek do své sbírky, ale zhruba v posledních několika letech stoupl jako důvod pořízení starožitnosti právě investiční stránka. Už i lidé v České republice začínají přicházet na to, že na rozdíl od levných novodobých designových výrobků z plastů a dřevotřísky ve starožitnosti mají uložené peníze, které se postupem času velmi dobře zhodnocují. Setkávám se občas i s názory movitých lidí, že než aby investovali do realit, které musí obhospodařovat, je pro ně jednodušší koupit nějakou starožitnost, mít ji bezpečně uloženou doma s vědomím, že na hodnotě jen a jen stoupá.
Je lepší investovat do starožitností či raději do realit, investičního fondu či jiného druhu investice?
Z mého pohledu investicím do starožitností maximálně fandím a svým klientům to vřele doporučuji. Zákazníci se se mnou často radí, zda je investice do starožitností vhodná. Určitě je! Investovat do starožitností nebo komodit, jako je zlato, drahé kameny a podobně přináší řadu výhod. Jsou to ve většině případů věci poměrně dobře přenosné, nevyžadují údržbu a jsou obchodovatelné mezinárodně. Jak jsem již zmínila v předchozí otázce, uložíte-li správně starožitnosti, neznehodnotí se a téměř se o ně nemusíte starat. Stejně tak na rozdíl od různých fondů a podobně je z mého pohledu investice do starožitnosti velmi stabilní. Často se setkávám s otázkou mých klientů, jestli hodnota jejich zakoupené starožitnosti bude stoupat. Pokud danou věc nějak nepoškodíte, pak je odpověď jednoznačné ano. S ubíhajícími léty je, bohužel, starožitností, a hlavně těch kvalitních kousků, čím dál tím méně a jejich cena rok od roku roste. U některých druhů starožitností došlo během dvou let ke zhodnocení až tři sta procent. Proto investici do starožitností opravdu doporučuji.
Jak se určuje hodnota starožitností, jak se oceňují?
S hodnotou starožitností je to trochu složitější. Jedna věc je skutečná hodnota dané starožitnosti a druhá věc je tržní hodnota. A jak jsem již zmínila výše, existuje ještě hodnota osobní. Předmět nemusí mít téměř žádnou finanční hodnotu, ale máte-li k němu vztah, protože je to rodinné dědictví, pak osobní hodnota je zřejmě nevyčíslitelná. I u starožitností platí, že cenu určuje momentální trh, například, co je v kurzu nebo kterých známek bylo vydáno málo a jsou ceněné. V případě, že chcete nějakou starožitnost ocenit, dobrý starožitník nikdy neurčuje cenu z fotografie. Předmět je nutné vidět osobně, ohmatat, prohlédnout, často poznáte mnoho faktorů také po čichu. Při oceňování se přihlíží na mnoho aspektů – na stáří věci, o jakou konkrétní věc se jedná a kolik jich na trhu je. Pak samozřejmě na kvalitu, v jakém stavu se nachází, zda je poškozená či výborně zachovalá. Je-li předmět signován, pak se hledí na to, kdo je autorem. A neméně podstatné je i to, jak se pohybuje cena ve světě a na mezinárodních aukcí.
Jakou největší či nejcennější starožitnost jste již prodali?
Otázkou je, jak kdo pohlíží na slovo „nejcennější“. Pro někoho je to finanční hodnota, pro někoho je to něco cenné osobním citovým vztahem. Pokud je pro mne starožitnost cenná osobně a mám ji ráda, tak ji většinou neprodám. Jeden z největších a nejpovedenějších kousků je dřevěná zlacená socha Buddhy v životní velikosti. Neměla jsem ji zprvu kam umístit, a tak jsem si ji na dočasnou dobu dala do obýváku. Ale city byly silnější, a tak už mi tam zůstala. Co se týká finanční hodnoty, tak nejcennějšími kousky v naší nabídce byly obrazy a hodiny.
O tom, zda měli v nabídce nějakou kuriozitu, se dočtete zítra 16.10.