Schmarcz: Největší problém není státní dluh. Průšvih je, že pravicová vláda neví co s ním. Tohle jsme volili?

Tudy už dále nepůjdeme. A nabídne jasnou a uvěřitelnou strategii, jak se z té pasti ještě můžeme dostat. Protože můžeme. Když budeme chtít. Přinejmenším pravicoví voliči chtějí, vždyť proto hlasovali pro tuto vládu. Chce to ale ona? 

Neptej se, jak moc je zadlužená tvoje země. Ptej se, co můžeš udělat pro to, aby se z dluhů dostala. To je ta nejdůležitější politická otázka, kterou bychom si měli klást. Alespoň pokud nám záleží na budoucnosti našich dětí a prosperitě České republiky. V první řadě by samozřejmě tento otazník měl viset nad hlavami členů kabinetu, kteří nastoupili s klíčovým slibem dát veřejné finance zase do pořádku. Jenže jejich rozval pokračuje – zatímco ve vládních palácích se dohadují, jak to zvládnout tak nějak “bezbolestně”.

Ono to ovšem bez obětí nepůjde. Často se říká, že šetřit chce každý, dokud se to nedotkne jeho samého. Stalo se z toho klišé. Respektive sebenaplňující proroctví. Jehož zlá magická moc se asi tak tak hluboce zavrtala do myšlení politiků, že mají hrůzu z čehokoli, co by “dopadlo na lidi”. Raději dokola opakují, že “stát má šetřit na sobě, ne na občanech”. Těžko najít horší ekonomickou lež. Když se utahují opasky, tak je samozřejmé, že to neodnese nějaká transcendentální entita, již jsme nazvali “státem”, ale živí lidé.

Stát jsme my. To je samotný základ demokracie. Když se šetří, tak vždy na lidech. Samozřejmě můžeme říci, že některé výdaje jsou zbytečné a neúčelně vynaložené. Například že nás státní zaměstnanci stojí příliš mnoho, že desítky miliard na dotace firmám, aby si uměle zvýšily zisk, lze klidně škrtnout, že penze nemohou být tak vysoké, aby dědečkové a babičky žili na úkor svých dětí a vnuků. Ano zde všude můžeme ušetřit peníze – a nakonec to samozřejmě vždy dopadne “na lidi”. Ne na “stát”.

Takzvané povinné výdaje, tedy závazky vlády dané zákony či jinými pravidly a smlouvami jsou nyní tak vysoké, že “požerou” všechny příjmy, zbytek už jde na dluh. Přitom se samozřejmě všechny týkají živých lidí. A i kdyby si snad někdo myslel, že třeba uspoří na neživých budovách, tak za prvé to nejsou ve více jak dvou bilionovém rozpočtu zase tak závratné sumy a za druhé na konci řetězu opět někdo přijde o svůj příjem, ať firma či zaměstnanec. Tak si opravdu nelžeme do kapsy a neříkejme: “ušetříme jen na chodu státu”.

Když jsme vyřešili jedno pokrytectví, pojďme k druhému. K tomu, že si opravdu mnozí myslí, že šetřit se má vždy jen na těch druhých. Takových sobců jsou momentálně ve Francii plné ulice a náměstí. Občanů republiky, kteří snad věří, že jejich země je něco jako samoobsluha bez placení, potravinová banka, kam kdokoli přijde, vezme si co chce, a nikde to nebude chybět. My ale přece dobře víme, že socialismu funguje jen na papíře, ne ve skutečnosti. Ani ten (a zejména ten), co si dával přívlastek “reálný”.

Pokud tento styl uvažování převáží, pokud většina lidí volí vždy socialistickou závislost a nikdy kapitalistickou svobodu, pak je s demokracií konec. Protože pak se snaží dát všechno všem. Což vede jednak k tomu, že vládnou ti nejhorší či nejpopulističtější z nás a navíc stát skončí bankrotem. Kdo by pracoval a podnikal, když stačí natáhnout ruku? A dostat, co chci? A pokud nedostanu, tak si to vyřvat? My na tom tak špatně nejsme. U nás je pořád dost lidí, kteří se ptají co udělat, aby se země dluhů zbavila.

Vláda dostala od svých voličů dostatečně silný a široký mandát, aby skoncovala s dluhovou mentalitou. Dokonce i dnes, uprostřed těžké krize, její podporovatelé vytrvávají a kabinet si drží překvapivě vysoké preference. Že nedostává dobré známky za svou práci? To ani nemůže. Mnozí z těch, co pro něj hlasovali, jsou naštvaní, že v řešení kardinálního problému veřejných financí přešlapuje na místě. Podstatné ale je, že od něj neutíkají. A to ani k opozici, ani neříkají že nepůjdou volit vůbec. Zatím.

Jak dlouho vydrží voličům pětikoalice trpělivost? Zejména těm, co hlasovali pro SPOLU, u níž pravicový étos tvořil hlavní motivaci k volbě? Debaty o reformě veřejných financí je musejí iritovat. A ne, nejde o to, že trvají tak dlouho, že se definitivní plán rodí moc pomalu, nebo že by někdo čekal zázračnou nápravu jako mávnutím kouzelného proutku. Racionální volič ví, že problém je hluboký, že tak složitá věc se musí pořádně připravit a že náprava potrvá více let. Ale chce vidět ono pověstné světýlko na konci tunelu.

Naděje. To by v dnešní situaci pravicovému voliči úplně stačilo ke štěstí. Naděje spočívající v tom, že “jeho” vláda ví, jak na to. Že se “nezakecá”. Že se vůbec nebude zabývat hromadou “báječných” nápadů, jak zvedat daně a vymýšlet nové, jak zavést další regulace a byrokratické buzerace, aby stát z firem a lidí vymačkal ještě více peněz. Pravicový volič ví, že jich má až dost a musí s nimi vyjít. Když čte zprávy, co vše se navrhuje, musí ho bolet hlava a narůstat v něm pocit bezmoci, zoufalství a nakonec vzteku.

Napravit veřejné finance není úkol pro technokraty, účetní a úředníky. To je čistě politický a výsostně ideologický problém. Abychom se někam pohnuli, musíme mít kompas a kráčet jedním směrem, nezastavovat se, neodbočovat a nevracet se. Levičák by brutálně zvednul daně. Pravičák stejně drsně oseká výdaje. Zkoušet něco mezi tím se podobá receptu na dort pejska a kočičky. A že jednotliví vládní činitelé už do něj naházeli hromadu ingrediencí… Takže kudy, vládo? Doleva, do nikam, nebo konečně doprava?

MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Schmarcz