V Česku se vztah k bohatým mísí s obdivem k úspěchu, ale pod povrchem se skrývá hluboká nedůvěra. Proč jsme tak ambivalentní? Tento paradox odhaluje nejen naše historické jizvy, ale i současné tlaky nerovností, které nás drží v pasti frustrace a touhy zároveň.
Když někdo zbohatne, první otázka je: jak se k tomu dostal?
Tento reflex je v nás tak hluboce zakořeněný, že se zdá skoro přirozený. Představte si to jako starou rodinnou historku, kde se pořád tahá za nitky minulosti. V dnešní době, kdy inflace a stagnace dusí domácnosti, se tenhle pocit ještě zesiluje. Podle průzkumu Ipsos z roku 2015 – a trendy se od té doby nemění k lepšímu – 77 procent Čechů pohlíží na bohaté negativně, 61 procent je vidí jako namyšlené. A přitom 89 procent přiznává závist, ale většina by sama chtěla být na jejich místě. Co to o nás vypovídá? Že jsme společnost, která touží po úspěchu, ale bojuje s jeho stínem.
Historické dědictví
Naše ambivalence k bohatství má kořeny v komunistické éře, která trvala čtyřicet let a vštěpovala nám představu rovnosti jako posvátného ideálu. Znárodnění, kolektivizace – to všechno dusilo individuální podnikání a majetek se stal téměř tabu. Pak přišel rok 1989 a s ním bouřlivá transformace. Kuponová privatizace, ten slavný proces, kdy občané dostali akcie státních firem, měla být mostem ke kapitalismu. Místo toho se stala symbolem netransparentnosti a korupce – tunelování, praní špinavých peněz, vzniku nových elit. Jak uvádí analýzy Sociologického ústavu AV ČR z roku 2025, toto dědictví stále formuje naše myšlení: bohatství se nám jeví jako něco podezřelého, často spojeného spíše se lstí než s pílí. V 90. letech jsme snili o rovnosti – dnes po ní toužíme, ale realita nás spíš rozděluje
Závist: Společenské lepidlo, které nás svazuje
Proč je závist v Česku tak hluboce zakořeněná? Závist není jen temná emoce – je to touha po tom, co má ten druhý, a u nás slouží jako sociální lepidlo. V kultuře, kde jsme se naučili, že „všichni jsme si rovni“, se závist stává ventilací frustrace. Sociologové z AV ČR to popisují jako kulturní vzorec: místo oslav úspěchu se často uchylujeme k ironii a podezírání.
Podívejme se na data. Průzkum Sazky z roku 2022 ukázal, že Češi považují za bohatství majetek 10 milionů korun a měsíční příjem 120 tisíc – to je nárůst oproti 50 tisícům před pěti lety. To naznačuje rostoucí touhu, ale i tlak. V posledních letech, po ekonomických šocích z let 2022–2024, se negativní postoje mírně zhoršily.
Obdiv versus nedůvěra
Máme rádi úspěch, dokud není moc vidět. Obdivujeme ty, kdo se propracují talentem nebo inovací, ale jakmile se objeví luxusní auto nebo vila, přepíná se naše vnímání do režimu podezření. Tady se projevuje psychologický paradox: sociální srovnávání nás motivuje, ale zároveň rodí nedůvěru. Podle ekonomky Kamily Fialové z AV ČR z roku 2025 stát daní zatěžuje spíš nízkopříjmové vrstvy, zatímco bohatí přispívají k solidaritě méně – to jen posiluje pocit nespravedlnosti.
Média a influenceři: Zrcadlo zkreslené reality
Média a influenceři jsou katalyzátory našeho paradoxu. Forbes a podobné žebříčky nejbohatších zdůrazňují fakta, ale vytvářejí vzdálený obraz úspěchu. Naopak na Instagramu a TikToku influenceři malují luxusní život jako dosažitelný sen – ideální, nereálný. To zkresluje realitu a zesiluje psychické tlaky, zejména u mladých, kteří cítí nedostatek.
Pokud se naučíme oceňovat úspěch jako společenský přínos, ne jen jako bankovní zůstatek, můžeme ten paradox překonat. Jinak zůstaneme v pasti – závidět a nevěřit. A to by bylo škoda.
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Marek Hájek
Zdroj info: Průzkum Ipsos 2015, Sociologický ústav AV ČR, Ministerstvo financí ČR
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
