Státní rozpočet na rok 2025 stojí rozhodně za zamyšlení. Je schválený v podobě, kterou odborníci považují za nekorektní a odpovědní politici za dobrý a jeho problémy za řešitelné. V tomto smyslu je dokonce mobilizující.
Několik pochybných čísel na straně příjmů a výdajů by se mělo v průběhu příštího roku vyjasnit a pokud to všechno nepoběží mimořádně příznivě, bude se muset hledat někde jinde. Bude se muset hlavně škrtat, a to v položkách (na ministerstvech), kde se s tím zatím moc nepočítá. Pokud ta nutnost nastane, mobilizační charakter rozpočtu vynikne. Budou-li ve hře desítky miliard, rázem přestanou být pominutelným procentíčkem celkových výdajů a stanou se velkou osinou, či spíš třískou v oku.
Za zamyšlení stojí fakt, že politický – nesporně odvážný a oprávněný – přístup k veřejným financím zvítězil nad přístupem odborným – rovněž oprávněným, ale spíš opatrným, což odborné přístupy většinou jsou.
Připomeňme si sled událostí: Poslanci schválili základní rámec na jaře, pak se v neveřejném režimu připravovaly jednotlivé kapitoly a v září bylo hotové dílo předloženo. Vzbudilo pochybnosti jak opozice (což se dalo čekat), tak i Národní rozpočtové rady (což je ten pohled odborný), řady ekonomů (nezávislých, ale i některých vládních), média nedostatky široce rozebrala a poslanci celé dílo nakonec zevrubně prodiskutovali a schválili. Panu prezidentovi sice některé nedostatky pár dní vadily, ale zákon podepsal.
Ukázalo se, že nikdo vlastně nemá pravomoc zasáhnout. Senát o tomto zákonu nejedná, Národní rozpočtová rada žádnou pravomoc nemá a tak jedině prezident mohl zákon odmítnout, ale tím by pouze pozdržel jeho platnost, neboť může být přehlasován.
Jak uvádí na svou obranu ministr financí, výtky se týkají jen malého procenta příjmů a výdajů a problém je tedy během roku řešitelný. Finančně nehrozí nic, žádné zásadní výdaje státu nejsou ohroženy. Co kdyby se ale jednalo o větší částky? Zjevně nemáme proti takovému vývoji žádný nástroj a rozpočet na rok 2025 to jasně ukázal. Schváleno může být nakonec cokoliv a pokud to povede k problémům, jediným důsledkem bude politická odpovědnost vlády. Pokud je to vláda 10 měsíců před koncem svého mandátu, dá se asi unést celkem snadno.
Mezi odborníky zaznívá názor, že by například Národní rozpočtová rada mohla mít určitou pravomoc nepřipustit, aby ve státním rozpočtu byla fakta nahrazena přáním. (Zde dodejme, že žádné ze zpochybněných čísel si nevymýšlí ministerstvo financí samo, dodavatelem jsou jiné úřady či ministerstva). Máme sice zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, ale ten spouští tzv. „dluhovou brzdu“ až v případě, že veřejný dluh překročí hranici 55 % HDP. Dalším nástrojem je neschválení státního rozpočtu, k čemuž mohou sáhnout poslanci. V tom případě se hospodaří podle rozpočtového provizoria, tedy zjednodušeně řečeno – měsíčně má vláda k dispozici pouze dvanáctinu výdajů předcházejícího roku. To sice může být pro vládu velkou komplikací, starosti však budou mít i lidé a firmy, které nic neprovedli. Pokud se schválení rozpočtu zdrží o pár dnů, nehraje rozpočtové provizorium prakticky žádnou roli. Pokud by se protáhlo na týdny či měsíce, dělal by stát se svými platbami řadu nelogických komplikací.
Kdyby Národní rozpočtová rada nebyla jen (s trochou nadsázky) PR agenturou (specializovanou a fundovanou), kdyby měla určitou pravomoc, jakési „právo veta“ vůči návrhu státního rozpočtu v případě, že chyby dosahují určité kritické hodnoty, zřejmě by politika z jeho sestavování musela ustoupit. Možná by to bylo daleko lepší a možná by se to líbilo především ministru financí.
Státní aparát je bezedný. Spotřebuje tolik peněz, kolik jich má k dispozici a stále potřebuje další. Co se nevybere na daních, to si lze půjčit a ministerstva to vědí. Státní aparát nezadržitelně roste, vytváří nové agendy a dál komplikuje státní správu, přičemž jeho efektivnost je prakticky neměřitelná. Udržet tuto hydru na uzdě je nesnadnou rolí ministra financí. Odborná autorita s patřičnou pravomocí by mu možná přišla vhod – už by nebyl tak opuštěný, sám proti všem.
Martin Švehla
Foto: Pixabay
Autor: Martin Švehla
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
Martin Švehla
Po absolvování VŠE v Praze nastoupil jako ekonomický redaktor zpravodajství Československé televize (ČsT), poté byl 10 let mluvčím ČNB, v letech 2003 – 2007 se vrátil do České televize (ČT) jako obchodní ředitel a ředitel vnějších vztahů, odtud přešel jako viceprezident do Citibank CZ; od roku 2010 vyučuje též na Vysoké škole finanční a správní (VŠFS), publikuje v periodickém tisku, je autorem několika knih včetně překladů z němčiny a angličtiny.
