Švehla: Taková zvláštní česká tržní ekonomika

Podnikatelé ze Svazu průmyslu a dopravy společně s Hospodářskou komorou pozvali na svou konferenci premiéra, kterému vyčetli, že Česku chybí vize, tedy cíl, za kterým by země dlouhodobě šla. Premiér to přiznal a hned také určitou „žádoucí“ vizi představil: Česko by se podle premiéra mělo stát hlavní křižovatkou Evropy v dopravě, energetice, inovacích a kultuře.

Uznal, že nutnou podmínkou této vize je smršť legislativních změn a biliony korun. Média to označila za velmi dobrý, státnický projev, jen trochu opožděný. Není na tom ale něco divného?

O čem svědčí fakt, že podnikatelé v této zemi volají po vládní vizi? Neměli by to být právě oni, kdo by měl mít vizi a neměl by jim stát především vytvářet a garantovat zdravé podnikatelské prostředí, ve kterém ji budou (na vlastní riziko a s nadějí na vlastní výnos) realizovat? Jsou to přece podnikatelé, kdo dokáže nejlépe alokovat zdroje tam, kde lze čekat největší profit a stahovat svoje peníze z odvětví, která odumírají. Oni dovedou nejlépe rozeznat, co má budoucnost, protože do ní vkládají svoje peníze. Jistě – i podnikatelé se mohou mýlit, ale mýlí se za svoje peníze a většinou to včas pochopí a ze svých chyb se poučí. Tento úžasný motor pokroku, tedy podnikatelská motivace, se snad vytrácí ze scény a místo ní nastupuje politik, který rozhodne, co je dobře a co je špatně? Politik, který hospodaří dnes již téměř se 40 % HDP a hospodaří s nimi neefektivně? Politik, který má sice dobré úmysly, ale vládne penězi, které principiálně nejsou jeho? Které jsou naše? Dá se motivace majitelů nahradit politickou odpovědností? 

Vypadá to tak. Zdá se, že tržní ekonomika, která se do naší země vrátila v devadesátých letech, byla postupně infikována systémem dotací a směr uvažování podnikatelů se změnil. Už nejde tak moc o odvážné investice, vysokou kvalitu, nízké náklady, rozumnou cenu a získávání zákazníků. Podnikatelské záměry se v první řadě testují přes možnost získat dotace.   Na vyhledávání dotací a podávání žádostí se specializují celé agentury, velké firmy si na dotace vytvářejí týmy, dotace ovlivňují energetiku, zemědělství, průmysl, stavebnictví, dopravu, služby, prakticky celou ekonomiku. K tomu se nalepují sociální dávky a pak se asi nelze divit tomu, že podnikatelé požadují od vlády její vizi. Otázka „jakou vizi, jaký dlouhodobý cíl má česká ekonomika“ je jen důstojnější formulací daleko jednoduššího dotazu: „co bude stát dotovat a kolik na to dá“? Na zmíněné konferenci jsme se zároveň dozvěděli, že vláda je ochotná udělat zmíněnou „legislativní smršť“ a „vynaložit biliony korun“. Uvidíme, jestli to za dva roky stihne tato vláda, nebo zda to převezmou ty další. Každopádně to znamená, že se ty biliony musejí někde obstarat a jediným zdrojem, který vlády mají, jsou daně. Takže s nástupem oné úžasné vize pro českou ekonomiku nás nejspíš čeká masivní zdanění té stávající ekonomiky a pak přesun bilionů do (zatím blíže nespecifikovaných) inovací a slibných perspektiv, vybraných především politicky. Zdá se, že většina okolního světa (vyjma Bruselu) na to jde trochu jinak. 

V poslední době se hodně vzpomíná na slova Václava Havla, který se stal prezidentem republiky a po čtyřiceti letech totality, která vedla k úpadku a o to víc mluvila o rozkvětu, nám sdělil jednoduše a pravdivě, že naše země nevzkvétá. Upřímně – po 33 letech je určitý rozkvět patrný. Českou ekonomiku nastartovala především motivace podnikatelů, a to jak domácích, tak zejména zahraničních, od kterých jsme se hodně naučili. Masivní dotace přišly až se vstupem do EU. Až v době, kdy už země trochu vzkvétala a mohla si to dovolit. Jestli opravdu mohla (a měla), je ovšem při dnešním stavu veřejných financí dost nejisté. Ne, že by dotace nepomohly vůbec ničemu. Rozumné, cílené, dočasné a motivující dotování může pomáhat tam, kde by trh řešil situace příliš radikálně a v konečném důsledku draze. Bohužel jsou nutné i tam, kde domácí firmy čelí konkurenci zahraniční, silně dotované. Jinak by ale daně měly sloužit k financování celkem jasně vymezených oblastí: sociální a zdravotní péče, vzdělávacího systému, obrany, bezpečnosti a administrativní správy, a to přiměřeně našim možnostem. Dál by měl stát pečovat o fungující a stabilní podnikatelské prostředí. Sem patří investice do infrastruktury, efektivní imigrační politika, jednodušší legislativa.  Nový stavební zákon by pro vzkvétání země udělal nepochybně lepší službu než problematické dotace na dům po babičce, nebo dnes již zcela nesmyslné dotace solárním elektrárnám. 

V ekonomice, která má téměř plnou zaměstnanost a nevykazuje růst HDP, evidentně něco nefunguje. Firmy shánějí další zaměstnance, přitom jim ubývá zakázek. Víc dovážíme, než vyvážíme, inflace je stále velmi vysoká, ročně vyprodukujeme kolem 300 miliard na dividendách pro zahraniční investory, státní rozpočet je v deficitu o stovky miliard a má to tak být i v dalších letech. Žijeme na dluh a z toho dotujeme všechno možné – od nemajetných spoluobčanů přes výstavbu hřišť a parků až po drobné firmy bez budoucnosti a zároveň největší a dobře prosperující firmy. Může to tak pokračovat ještě řadu let, což bych ale nevnímal jako uklidňující faktor. Naopak – za varovnou bych považoval skutečnost, že podnikatelé za těchto okolností vysedávají na konferencích a přemítají s vládou o vizích a o tom, kam by mělo Česko dlouhodobě směřovat. 

Martin Švehla 

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla