Švehla: Přidejte peníze! Ale práci odvedeme stejnou…

Viděl jsem stávkovat vysoké školy. Studenty a pedagogy. Tvrdá hesla na transparentech, ale z výrazu ve tvářích byla patrná jen malá naděje na úspěch. Kvůli nedostatku peněz nepřestanou studenti studovat a pedagogové nepřestanou učit a to stávkující většinou zřejmě věděli. 

Pravdou je, že naše vysoké školy nejsou ve světových žebříčcích na předních místech, ale také je zde mnoho zahraničních studentů, kteří chtějí studovat právě u nás a dokonce volí soukromé vysoké školy a platí na nich nemalé školné. A ještě jedna pravda – kdo má o špičkové vysokoškolské studium skutečný a prokazatelný zájem, dostává se na špičkové univerzity v zahraničí. Myslím, že na tomto základním rozvržení sil nechce nikdo nic měnit. Protestuje se „pouze“ proti podfinancování vysokých škol, ale nemluví se o tom, že by naše univerzity měly ve světových žebříčcích postoupit výš, že bychom měli udržet naše nejnadanější studenty u nás a že by se k nám měli sjíždět nejlepší pedagogové ze světa. Nic takového. Zájem je pouze o to zvýšení platů.

Odborové svazy bojují rovněž o růst mezd. Stávajících mezd pro stávající zaměstnance ve stávajících firmách. Neleží jim na srdci žádná jiná změna, jenom těch číslic na výplatních páskách. Připomeňme i postoje lékařů a zdravotníků. Je to dost podobné. Soudci neusilují o vyšší platy, jen o jejich udržení a zachování nároků. Zdrženliví jsou policisté, vojáci a požárníci, ale zcela spokojený není nikdo. Vysoká čísla inflace inspirují další nároky a přehřátý pracovní trh tomu samozřejmě nahrává. 

Kdyby se hypoteticky všechny nároky uspokojily, propadne se státní rozpočet do ještě větších problémů a řada firem zkrachuje. Zvedne se inflace, všichni budou mít nominálně to, co chtěli a reálně skoro nic. K vyšším výdělkům samozřejmě cesta vede, ale to bychom se museli pustit do trochu jiné práce. 

Česká ekonomika dostala v uplynulých dekádách silné impulzy k rozvoji: masivní příliv zahraničního kapitálu včetně technologické inovace, manažerského know-how a disciplíny, zvýšení konkurenčního prostředí, vliv náročných zahraničních trhů, podpora v rámci EU a k tomu – ruku na srdce – levné zdroje energií a surovin. Mohutná byla i motivace nových českých podnikatelů, kteří vybudovali úspěšné rodinné firmy i celé konglomeráty prakticky z ničeho, jen svou tvrdohlavostí a důsledností. 

Jejich následovníci už toto odhodlání nemají. Zahraniční firmy už mnoho nového nepřinášejí a energetické a surovinové zdroje podražují. Zdroje, které fungovaly uplynulých 30 let vysychají. Do ekonomiky plynou dotace, ale výsledkem je stále velmi nízká přidaná hodnota naší produkce, úbytek odbornosti a růst nároků. 

Zdravé by bylo požadovat vyšší výdělky za vyšší produktivitu práce, ale takto žádný požadavek nestojí. Univerzity neříkají, co by změnily, kdyby dostaly přidáno. Odbory neprezentují žádnou představu o podpoře průmyslu a zemědělství vyšší kvalifikací svých členů, nemocnice nemluví o tom, jak zpříjemnit a zlevnit stonání, ani soudci neslibují rychlejší a lepší rozhodování. 

Zůstaňme ale u soukromého sektoru, kde je konec konců naděje na změnu největší a kde by to také mělo největší význam. Řada našich firem má charakter „montoven“ s poměrně nízkou produktivitou lidské práce. Kdyby se taková firma měla změnit, vyžadovalo by to nejen osvíceného majitele či osvícené akcionáře, ale také loajální a schopné zaměstnance. Jsou české firmy, kde taková atmosféra je a pokud se jim opravdu daří, nejsou v nich mzdy středem zájmu. Také shánějí nové zaměstnance, ale neberou každého. Chtějí ty nejschopnější a dobře jim platí, protože s dobře placenými lidmi se dobře pracuje. Takoví zaměstnanci se totiž víc starají o výsledky své práce než o výplatní pásku. S tou jsou prostě spokojení. Nechodí do ulic s transparenty, protože k tomu nemají důvod a nemají na to ani čas. Odpočívají, aby mohli dobře pracovat, na rozdíl od těch, kteří pracují, aby hlavně mohli co nejvíc odpočívat.

Jak tuto atmosféru rozmnožit? Snad o tom přemýšlejí alespoň někteří z těch studentů, kteří se na ulicích domáhali peněz pro své pedagogy. Jejich budoucnost je závislá právě na této změně – pokud nastane.

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla