Švehla: Objevila ČNB nový nástroj měnové politiky?

Obecně se přijímá zásada, že cílem České národní banky je nízká inflace a základním nástrojem k jejímu udržení úrokové sazby. Vedle tohoto základní nástroje fungují ovšem i jiné – prostřednictvím finančních trhů to může být (dočasně) kurz domácí měny a schopnost centrální banky intervenovat tak, aby kurz udržovala na určité hladině. 

K oslabování měny si může svoje peníze „tisknout“ a kupovat za ně cizí měny dráž a naopak – pokud cizí měny v dostatečném množství nashromáždí, může je ve vhodné chvíli prodávat, aby kurz své měny zpevnila. Obojí jsme v poslední dekádě viděli v hojné míře, obojí je spojeno s určitými vedlejšími účinky a v našem případě možná jedno (oslabování měny) je příčinou druhého (tedy následné inflace, vyšších úrokových sazeb a zpevňování kurzu koruny intervencemi). Často se též sahá k různým formám kvantitativního uvolňování, kdy centrální banky nakupují cenné papíry, čímž snižují jejich výnos. To se sice ukazuje být nebezpečným Džinem, někdy až příliš velkým, aby se dal zahnat zpátky do láhve, ze které byl vypuštěn. 

Jak je patrné z výše popsaného, nástroje měnové politiky uplatňované na finančních trzích, jsou v principu drahé. Jsou to miliardy: desítky i stovky miliard, se kterými centrální banka musí mnohdy prosazovat svou vůli, či své vidění budoucího ekonomického vývoje země. Zároveň budiž poznamenáno, že v podmínkách, kdy je cílem měnové politiky určitá míra inflace (tedy v podmínkách cílování inflace) jsou úrokové sazby jediným legitimním a trvalým nástrojem, vše ostatní přichází v úvahu jen dočasně a jen proto, že úrokové sazby nefungují (například, když jsou už nulové a ekonomiku přesto neoživují). 

O čem se moc nemluví, ale co je rozhodně stejně legitimním a účinným nástrojem měnové politiky, to je rétorika. Veřejné výroky centrální banky mohou mít na chování trhů velký vliv i přesto, že jsou naprosto levné. Výroky musejí splnit jen některé podmínky:

1. veřejnost je musí brát vážně. Centrální banka musí požívat na finančních trzích značné vážnosti, musí mít autoritu a o jejích tvrzeních nesmějí vznikat velké pochybnosti. Z toho plyne pro centrální bankéře nutnost určité zdrženlivosti – většinou se nevyjadřují kde k čemu a neopakují staré pravdy. Přicházejí s novými pohledy, opírají se o hluboké znalosti a nepitvají se v detailech;
2. veřejnost jim musí rozumět. Mají-li být výroky svou podstatou účinné, musejí být dobře pochopitelné a vlastně i jednoduché. Zde ovšem praxe ukazuje na celou řadu odchylek: historií centrálního bankovnictví prošli i charismatičtí lidé, kteří mohli mluvit velmi odborně, a i když jim mnozí lidé nerozuměli, prostě jim uvěřili: on jistě ví, o čem mluví, je na něm vidět, že ví co chce, tak mu věřím, i když tomu moc nerozumím. Ano, i toto funguje, ale poměrně vzácně.  
3. Odborníci je musejí respektovat. Velmi oblíbeným sportem různých analytiků a komentátorů je hledání skulinek ve všech možných výrocích, spekulování o příčinách a důsledcích, případně i politických vlivech na centrální bankéře. Je to zábavná a nelítostná hra, ve které se kašle na možné důsledky a ve které se nezřídka sahá i k polopravdám a výmyslům. Této partii neodpovědných lze úspěšně čelit vysokou odborností a rozumnou otevřeností. Mimochodem – inflační cílování je založené na čitelnosti a předvídatelnosti kroků centrální banky. Je to zatím nejvyšší vyzkoušená forma neformální spolupráce centrální banky s finančními trhy … ale ona otevřenost má své objektivní meze. Prošli jsme si aférou kolem prověrky guvernéra „na přísně tajné“, což je epizoda dost poučná a neobvykle rychle zapomenutá. 

Při splnění alespoň těchto tří podmínek jsou výroky centrálních bankéřů opravdu účinné, nebo alespoň mohou zvyšovat účinnost finančních operací centrální banky, což je případ celkem častý: pohyb úrokových sazeb s doprovodným vysvětlujícím či obhajujícím komentářem. Kalibrace pohybu je také vnímána jako signál: Procentní bod je zvykově rozdělen na čtvrtiny, takže 0,25 % se považuje za vyjádření určité vůle ke zvýšení sazeb, 0,5 % už je opravdu vážný krok a 0,75 % je radikální zvyšování. Nemluví se o zlomcích procent, ale o basis points, takže 0,25 % = 25 basis points, nebo-li bp. 

Naše ČNB možná vynalezla další signální soustavu, a tou je poměr hlasování o příslušném rozhodnutí: bankovní rada má 7 členů a za poslední rok jsme si zvykli, že o možnosti zvýšit sazby hlasovali v poměru 1:6. Květnové hlasování bylo pak v poměru 3:4 a bylo to všeobecně vnímáno jako rostoucí nálada ke zvýšení sazeb. V červnu se hlasovalo v poměru 2:5 a převládl názor, že nálada opět ochabuje. 

Že by to mohlo být záměrné a domluvené je čiročirá spekulace, ale uznejte, vypadá to tak a funguje to tak. Proti této úvaze stojí především Ústavou daná nezávislost a praktická neodvolatelnost jednoho každého člena Bankovní rady ČNB. Nikdo z těchto sedmi lidí nemá nejmenší důvod jednat a hlasovat podle nějakých instrukcí nebo jen účelově, „aby to vypadalo“. Každé hlasování je mu vepsáno do profesního keychainu a je nesmazatelné. Bylo by tedy dost zvláštní, kdyby jeden z členů bankovní rady opustil po roce svůj názor, ale pouze na jeden měsíc, a pak se k němu zase vrátil. Při rozhodování o politice, jejíž praktické dopady mají zpoždění zhruba rok, by to bylo fakt zvláštní. Nejspíš je to tedy jen náhoda. Přinejmenším je ale vidět, čeho všeho si trhy mohou všímat, na co všechno mohou reagovat a jak účinné mohou být i ty nejlevnější – totiž komunikační – intervence … a že se při nich ani nemusí moc mluvit.

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla