Švehla: Koncesionářské poplatky – kolik stojí nezávislost?

Se vznikem televize, začátkem padesátých let minulého století, se schéma zopakovalo a vydrželo prakticky až do roku 2012. Zvyšování poplatků jen pro majitele přijímačů už bylo málo výnosné, a poplatníci se těžko zjišťovali. Za poplatníka byla tedy v zákoně prohlášena každá domácnost, která se identifikovala odběrem elektrické energie: kdo má elektroměr, dívá se jistě i na televizi a poslouchá rozhlas. Pokud čestně prohlásí, že tomu tak není, je povinnosti zproštěn, ostatní musejí platit.  Letos máme další inovaci, a také celkem logickou, neboť rozhlas a televize se dají sledovat vším možným. Poplatek se tedy nově vztahuje na každou domácnost a z původního systému koncesí k přijímačům se ve skutečnosti stává daň, která nemá se sledováním pořadů a se vlastnictví jakéhokoliv přístroje nic společného. Stačí připojení k internetu. Platí každá domácnost. Firmy s více než 49 zaměstnanci platí ještě víc, což má zřejmě jen jednu logiku – zvyšuje to výnosy. 

Opět máme možnost se zamýšlet nad tím, zda by zrušení televizních a rozhlasových poplatků nebylo možné nahradit financováním ze státního rozpočtu. Upřímně řečeno – bylo by to pro všechny podstatně jednodušší a levnější: konkrétní okolnosti, náklady a počet zaměstnanců, kteří zajišťují agendu poplatků, veřejně známé nejsou. Odhad říká, je to zhruba 100 lidí a náklady kolem 100 milionů korun ročně. Zřejmě je k tomu potřeba provozovat IT systémy, mít smlouvy s bankami, s poštou, platit za právní služby, neboť může dojít i na soudy a exekuce. Poplatky se nejen vybírají, ale také vymáhají, připomínají a upomínají. Občané platí převodem z účtů, přes Sipo, kartami atd. To všechno stojí peníze. Zrušením celé této agendy by se z vybraných peněz ušetřilo dobrých 100 milionů korun ročně a místo všech těch starostí by oběma médiím chodily na účet pravidelné platby ze státní kasy – v podstatě každému jen jedna měsíčně.  

To ale není zřejmě dostatečně lákavé při pomyšlení, že by „náš“ rozhlas a „naše“ televize přišly o svou nezávislost. Bere se za hotovou věc, že by se tím obě média dostala do područí politiků, kteří by je nutili k něčemu nekalému. Je to ale prakticky proveditelné? Zaměstnanci obou veřejnoprávních médií a s nimi i řada diváků a posluchačů vyjadřují v tomto smyslu vážné obavy. Zřejmě tedy věří, že to proveditelné je. Doufejme, že se hluboce mýlí a že v tomto smyslu nemají žádné konkrétní zkušenosti nebo poznatky. Především se snad mýlí v tom, že by konkrétní lidé ve veřejných médiích ustoupili finančnímu tlaku a „vyhověli“ politikům. Zároveň se asi mýlí i v tom, že by některý vlivný politik riskoval, že média jeho nátlak nebo výhrůžky zveřejní. Je třeba si uvědomit, že případné manipulace s platbami by byly dobře viditelné a tedy veřejností snadno napadnutelné. Zákon blokuje už nyní provádění personálních „čistek“ a jistě jej lze v tomto směru i zdokonalit. Vzorů existuje v Evropě několik a jsou s nimi dobré zkušenosti.   

Masivní díl nezávislosti veřejných médií je dán už tím, že tato média nejsou odkázána (jako jejich komerční konkurence) na příjmy z reklamy a sponzoringu, že se tedy nemusejí řídit jen podle sledovanosti a nemusejí se divákům podbízet. Vzniká tak prostor pro výrobu a vysílání pořadů s menšinovou tématikou. To by v případě financování ze státního rozpočtu zůstalo zachováno. Mimochodem – letos se z poplatků má sejít pro veřejná média něco přes 9 miliard korun. Je to víc, než kolik se dá ročně na údržbu dálnic nebo kolik dostanou za rok učitelé v Praze. Jinými slovy – není to částka, kvůli které by se musely zvyšovat daně a která by státní rozpočet významně zatížila. 

Nezávislost ČT a ČRo se vynořuje dost často. Někdy to vypadá jako štít, bránící věcné diskuzi o obsahu vysílání, o chybách a nenaplněných očekáváních veřejnosti. Úvaha o nezávislosti by možná měla jít právě tímto směrem: nezvýšilo by důvěru diváků, kdyby se občas mluvilo i o tom, co se nepovedlo, o nedostatcích a jejich nápravě? Nebo je snad důvěra veřejnosti dostatečná? Proč je potom sledovanost hlavních zpravodajských relací na komerčních stanicích někdy vyšší? Je to snad dáno tím, že diváci vyhledávají bulvárnější obsah? A je zpravodajský obsah komerčních stanic skutečně bulvárnější nebo je jenom otevřenější a lépe stravitelný?  

Dalším zrnkem v současné úvaze o poplatcích je způsob jejich zvyšování. Zatím z toho vždy byla velká polízanice v Parlamentu. Nově by se mělo zvyšovat automaticky, podle inflace (nad 6 %). Má to svou logiku – všechno zdražuje, média tedy potřebují víc peněz. Platby ze státního rozpočtu by se ale mohly měnit podle celkového vývoje ekonomiky. Kdyby se roční příjmy ČT a ČRo stanovily třeba na úrovni 0,1 % HDP (což je letos oněch cca 9 mld korun), mělo by to určitě také svou logiku: zatímco dnes je systém nastaven tak, že při vyšší inflaci, (často spojené s dalšími ekonomickými problémy), by veřejná média dostávala víc peněz, při navázání na vývoj HDP by veřejná média i stát musely v horších časech přizpůsobit výdaje, což by znamenalo, že by si utahovala opasky celá země, veřejná média nevyjímaje.

Autor: Martin Švehla

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT