Švehla: Hrozí dluhová válka?

V úvaze o státním dluhu jsem si dovolil předpovědět, že dluh je organickou součástí moderního finančního systému, kterého není nutné se zbavovat. Zejména jsem odmítl myšlenku, že naše dnešní dluhy budou muset naše děti splácet, že vlastně zadlužováním státu přesouváme naše problémy na příští generace.

Několik čtenářů Ekonomického magazínu se mnou hluboce nesouhlasí. Připomínají, že náš státní dluh už představuje na jednoho obyvatele částku kolem 250 tisíc korun a opakují základní tezi většiny novinových článků: dluh je sice v porovnání s HDP dosud relativně nízký, ale tempo jeho růstu je obrovské a nemůže to skončit dobře.

Zadlužování státu je dobré a prospěšné, pokud jsou půjčené peníze dobře využité – pokud se z nich financují investice do vyšší ekonomické výkonnosti, do vyšší tvorby přidané hodnoty a vyšší produktivity práce. Projídání půjček je samozřejmě nesmyslné, v tom si rozumíme.

Zazněla také obava, že se stát sice nemusí dostat do dluhové pasti, ale do dluhové války. Paní, která mi to napsala, upozorňuje na energetickou válku, kterou letos rozpoutalo Rusko, a zjevně přitom využilo momentu překvapení. Nechystá něco podobného na finančních trzích třeba Čína?  Údajně je největším věřitelem na světě a dál skupuje státní dluhopisy mnoha vlád a hodlá je použít, aby celý svět ovládla. Už prý drží prakticky celý dluh Spojených států. 

To poslední rozhodně pravda není. Podle poslední zveřejněné zprávy má nejsilnější světová ekonomika skutečně obrovský státní dluh – letos překročil 30 bilionů dolarů (to je 30 tisíc miliard dolarů, tedy asi 750 tisíc miliard korun!!! (… když si tu částku představím, tak se musím znova nadechnout). Zahraniční investoři drží necelou čtvrtinu tohoto dluhu, z toho Čína něco přes 1 bilion USD, ale o něco větším věřitelem Spojených států je Japonsko a mezi největšími je například i Velká Británie, Belgie a další – rozuměj: investoři z těchto zemí, ať už soukromí nebo institucionální. Dluhopisy USA jsou vyhledávaným aktivem investorů, protože ekonomika země je silná, měnová politika důsledná a dolar stabilní.  Čína je velkým investorem, je to rovněž velká a stále sílící ekonomika, takže se tam jistě najdou investoři, kteří si americké dluhopisy koupí. Významné jsou samozřejmě i čínské investice přímo v USA a v dalších zemích, kapitálové podíly v bankách, pojišťovnách a v mnoha průmyslových firmách. Pohyb kapitálu včetně dluhů propojuje ekonomiky a znamená efekty na obou stranách. Ale souhlasím, je třeba být na pozoru. Je to významná a snadná podpora, která zrovna ve vztahu mezi námi a Čínou předvedla jak velké plány, tak velké couvání.  

Pokud jde o energie, je to dobrá analogie: dlouhá léta byly energie levné, dostupné a zdálo se, že to tak bude na věky. O nějaké soběstačnosti se moc neuvažovalo, všechno, co bychom dnes považovali za rozumné, bylo dražší a tedy nežádoucí. Do vývoje nových zdrojů či úsporných technologií se moc neinvestovalo, alternativní zdroje se nestavěly. Bylo to jednoduché a logické, ale právě tento postoj zakládá zranitelnost. S dluhy je to dost podobné – kdo neuvažuje o účelu půjček, bere si je a utrácí z nich lehkomyslně, padá většinou do dluhové pasti. Nezřídka je na něj nastražená už samotným věřitelem a přenos tohoto principu do státních financí určitě možný je. V tom ale spočívá politická odpovědnost vlád a parlamentů. Nemusejí se rozčilovat nad zdůvodněným růstem dluhů, ale měli by zabránit špatnému využití, tedy „projídání“ půjček. Budeme-li dluhy vnímat jako nekonečný zdroj peněz na spotřebu, staneme se na půjčkách životně závislí, a to se může rychle obrátit proti nám.  Vždycky, když je něco příliš výhodné, snadno dosažitelné a pohodlné, měl by člověk zpozornět a poohlédnout se po rozumném plánu B. 

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Švehla