Před třemi týdny jsem zde psal, že vláda musí propouštět. Nyní už se na to téma rozproudila veřejná debata. Bohužel, její výsledek je zatím tristní. Mnozí se rozčilují a tvrdí, že český stát je až příliš štíhlý a zaměstnanci veřejného sektoru špatně odměňovaní.
Prý proto nic nefunguje a je tedy naopak třeba v eráru přidat a zvýšit jak počet lidí, tak jejich platy. Tím se údajně “nastartuje” dýchavičná ekonomika. To je totéž, jako radit čtvrt tunovému tlouštíkovi, jenž nezvládá vyjít do schodů, aby přibral a pak bude běhat jako kamzík.
Ve skutečnosti je to tak, že utrácíme mnohem více než vyděláme a projídáme si tím přítomnost i budoucnost. Musíme brutálně ořezat přebytečný tuk, který brání hospodářství v pohybu a váže obrovské finanční prostředky, jež by šly použít lépe, totiž k podpoře růstu. Proč tohle vůbec někdo zpochybňuje? Kde se bere tolik odporu proti něčemu tak přirozenému? Cítím opravdu silnou potřebu to celé pořádně vysvětlit. Protože je důležité podívat se pravdě do očí a nestrkat hlavu do písku.
Z loňského deficitu 360 miliard korun tvořily plnou polovinu běžné výdaje. Pouze ta druhá šla na investice. Stát se chová jako firma, která si nebere úvěr na novou halu, ale na platy zaměstnanců. Taková by brzy zkrachovala. Ideální by bylo nepůjčovat si vůbec. Pokud se však zadlužíme třeba kvůli výstavbě infrastruktury, tak to lze pochopit, protože ty peníz nezmizí v okamžité spotřebě, ale pomohou vybudovat něco, co slouží ke zvýšení ekonomického růstu.
Naprosto nezbytně musíme snížit rozpočet alespoň o tolik, abychom vyšli s penězi na běžné výdaje. Půjčit si můžeme na dálnice, nebo atomové elektrárny. Ale ne na mzdy, penze, sociální dávky či provoz úřadů. Tím se dostáváme do řecké dluhové spirály a směřujeme ke státnímu bankrotu. Jak ušetříme? Jedině tak, že radikálně snížíme přerozdělování, což se týká platů zaměstnanců erárního sektoru a neinvestičních dotací. Mohli bychom škrtat i veřejné zakázky, ale to už právě jsou z velké části investice.
Co se týká firemních dotací, vláda slíbila škrtnout padesát z dvou set miliard. I to je dobré, pokud se toho opravdu dočkáme. Nicméně, pořád nám tam stopadesát miliard zbývá… Všechny veřejné zakázky přesahují číslo sem set miliard. Třetina z nich jsou stavební práce, tam bychom ubírat neměli. Zbytek je k diskusi. No, a pak ty máme ty “slavné” zaměstnance státu a samospráv, kteří jsou placení z veřejných rozpočtů, tedy z daní. Těch je aktuálně 950 tisíc. Což při průměrné výplatě 43 tisíc dělá půl bilionu ročně.
To už je pořádná suma. K tomu dodejme, že platy v erárním jsou o šest tisíc vyšší, než mzdy u soukromníků. A když se podíváme na celkový počet zaměstnanců v ekonomice, tak skoro každý čtvrtý (23%) je placen z veřejných rozpočtů. Navíc v průměru pobírá o šestinu vyšší odměnu, než ti, co pracují v privátní sféře. V Rakousku si vláda, spolkové země a obce vystačí s polovinou lidí. Navíc s nižšími platy, než dávají soukromé firmy. A má snad někdo pocit, že stát u našich jižních sousedů kolabuje?
U nás mají pořád mnozí pocit, že když veřejné služby fungují špatně, tak to MUSÍ být proto, že je špatně platíme. Opak je pravdou – jsou drahé, byrokratické a neefektivní. Emoce jsou špatný rádce, věřme dátum. Pokud jeden zaměstnanec eráru připadá na 8,7 dospělého člověka, ještě bere o hodně více než pracovníci v privátu a stejně nedostanou senioři včas penze, silnice nejsou rychle opravené a školy mají špatnou kvalitu… pak chyba rozhodně není v tom, že daňoví poplatníci jsou nějací škrti.
Spíše je to tak, že evidentní přezaměstnanost v řadách pracovníků veřejných institucí spolu s dobrými platy vede ke snížení efektivity a motivace. Kdyby jich ubylo, zvedla by se konkurence a také by nikdo neměl čas vymýšlet si zbytečnou práci, aby odůvodnil svoji existenci. Když i západní země s rozbujelými sociálními státy vystačí s polovinou lidí než my, nemusejí je přeplácet a přitom jim služby fungují lépe, tak řešení zjevně existuje a spočívá v zeštíhlení státu. Jenže k tomu chybí politická odvaha.
Není nutné hned snížit počet pracovníků veřejného sektoru na polovinu. Jak už jsem psal, stačilo by jich propustit deset procent. Okamžitě bychom ušetřili padesát miliard a pokud by ona stovka tisíc lidi nastoupila v produktivních sektorech, pak by se zvedl hrubý domácí produkt o sto padesát miliard. Což máme dalších padesát miliard příjmů do státního rozpočtu. Když bychom ještě o dalších padesát miliard snížili dotace, jimiž se jen zvyšuje firmám zisk a o stejnou sumu zbytné veřejné zakázky, jsme na dvou stech miliardách.
Tímto bychom se konečně dostali na úroveň, kdy si nemusíme půjčovat na běžnou spotřebu a tedy si neprojídáme prosperitu. Šetřit je nutné. Přičemž brát se má tam, kde je nejvíce peněz, z nichž velkou část vyhazujeme zjevně oknem – jak ukazuje srovnání s jinými evropskými zeměmi. Platy pracovníků veřejného sektoru, firemní dotace a veřejné zakázky činí celkem asi 1,4 bilionu korun. Pro srovnání, na populisty často zmiňované “příliš štědré” sociální dávky jdou jen čtyři procenta této sumy – šedesát miliard.
Musíme si přestat plést pojmy s dojmy a přiznat si, že český stát je velký, drahý a nefunkční. Razantní odtučňovací kúra mu jen prospěje. Přičemž největší balík úspor najdeme ve výdajích na platy, dotace a zakázky. Zvykli jsme si, že od vlády dostáváme “drogy” v podobě peněz nepodložených dostatečnou produktivitou a výkonem. Jenže stejně jako u heroinu či pervitinu nakonec účet i s úroky nezaplatí dealer, ale jeho zákazníci, tedy my všichni. Zbavme se té nezdravě závislosti, dokud ještě máme čas.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
