Začalo epické drama u Ústavního soudu. Jedná se o zrušení zákona, jímž se snížila valorizace penzí. Výsledek budeme znát později. Již dnes si však můžeme říci, že pravicová vláda zásadním způsobem selhala. Ne tím, že zpomalila růst důchodů. Ale že to udělala o rok později, než měla.
Paradoxně si tím vykoledovala konstituční žalobu, kdy jí opozice vytýká, že jednala retroaktivně a zbytečně ve stavu legislativní nouze. Kdyby jednala s péčí řádného hospodáře a včas, měla by klid a Česko menší deficit rozpočtu.
V čem je vlastně se zpomalením růstu penzí problém? Určitě ne v tom, že by kabinet seniory nějak ošidil, jak nám sugeruje opozice. I po této změně pořád penze rostou přinejmenším o inflaci. Což nelze říci například o domácnostech s dětmi. Zvláště v těch případech, kdy jejich živitelům nerostla nominální mzda. I v průměru se reálné příjmy pracujících propadly za poslední dva roky nejméně o osm procent. Ti, kteří jsou na odpočinku, dostali za tu dobu přidáno o třetinu, tedy zhruba o šest procent nad inflaci.
Toto jsou již čísla po osekání mimořádné valorizace loni v červnu. Proto ani nezačínejme debatu, že by na tom důchodci byli absolutně špatně. A už vůbec ne relativně. Nejtvrději krize dopadla na rodiny s dětmi, samozřejmě nejvíce na ty s nízkými, ale i s průměrnými příjmy. Problém je jinde. V žalobě k Ústavnímu soudu opozice namítá, že vláda přišla se snížením mimořádné valorizace pozdě, když už prý seniorům vzniklo „oprávněné očekávaní“ a navíc, aby vše stihla, vyhlásila stav legislativní nouze.
Paradoxně tyto problémy si vláda způsobila sama tím, že se zpomalením růstu penzí příliš otálela. Už v lednu či únoru 2022 jí muselo být jasné, že hrozí velký průšvih. Inflace startovala nad deset procent (a to již před válkou, v důsledku rozmařilé politiky Babišova kabinetu), veřejné finance zdědila v rozvalu a valorizace byla nastavena příliš populisticky a štědře. Probrala se až o rok později. Přitom za rok 2022 se penze zvedly v průměru o pětinu, tedy o pět procent nad inflaci.
Rozevírání nůžek mezi rodinami s dětmi a důchodci bylo nemravné. Kromě toho státní rozpočet si nemohl tak rapidní růst důchodů dovolit. I po snížení valorizace důchodů se penzijní účet v roce 2023 propadl do deficitu osmdesát miliard. Jinak by šlo o sto miliard. Mimo této „okamžité škody“ by ještě horší vývoj hrozil do budoucna. Zvýšil by se totiž základ, od nějž se odvíjí další přidávání. Jak uvedl ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, zvýšení výdajů by v dalších letech zaseklo do státního rozpočtu další sekyru až 400 miliard.
Zásah byl zkrátka nutný. Bohužel nepřišel snad ani ne „za pět minut dvanáct“, ale pět minut po dvanácté. Technicky vláda vše stihla. Díky legislativní nouzi začala novela zákona po podpisu prezidentem platit ještě před 22. březnem, kdy byla povinna vydat nařízení o mimořádné valorizaci. Což tak mohla učinit již dle nového zákona. Nejde tu o pravou retroaktivitu, že by někomu sebrala něco, na co už měl takzvaně papír. Dodejme, že se penze mimořádně zvyšovaly v červnu a senioři tak věděli tři měsíce předem, na čem jsou.
Tohle samozřejmě neznamená, že ústavní soudci nemohou předpis zrušit. Něco jiného je politika, či spravedlnost a něco jiného právo a Ústava. Výklad posledních dvou pojmů je pouze a jen na konstituční stolici, která je v tomto naprostý suverén. Uvidíme, jak se rozhodne. Když nechá zákon v platnosti, tak tím ještě neřekne že kabinet jednal politicky správně. A vice versa – když ho anuluje, nepostaví se tím automaticky za rétoriku opozice. Běží tu o ústavnost a čistotu právních postupů.
Spíše se podívejme na dopady verdiktu na kabinet a státní rozpočet. Když bude pro vládu dobrý, nestane se nic. Nepříznivý výrok by znamenal nejen těžkou porážku Fialova týmu, ale hlavně potenciálně strašlivý průvan ve státní kase. Jak by kabinet reagoval? Nechal by vše být? V duchu výroku ministra financí Zbyňka Stanjury, že do voleb už nehrozí žádné nepopulární reformy? Tohle je vážná otázka, na niž bychom měli co nejdříve znát odpověď. Jde o opravdu velké peníze, které nemáme.
Čert vezmi jásání levicové opozice, kdyby se svou svou žalobou u Ústavního soudu uspěla. Pravicové voliče především zajímá, co by bylo dál. Jak řečeno, celý malér vznikl tím, že vláda jednala pozdě. Až do poslední chvíle se snažila „být hodná“ a chovala se populisticky. Tím propásla vhodný čas, kdy mohla valorizační schémata upravit, aniž by to někdo mohl zpochybnit. Navíc, kdyby tak učinila na počátku ruské agrese v únoru 2022, kdy byla pozornost upřena jinam, mohlo to mít celé daleko hladší politický průběh.
Jak se říká, pozdě bycha honit. Kdyby opravdu došlo na černý scénář a stát musel zpětně vyplácet oněch dvacet miliard i s úroky, pak už by zbývalo jediné zodpovědné řešení: mimořádné snížit základ penzí zpět na dnešní úroveň, aby nakonec nula od nuly pošla. Kdo tvrdí, že to nejde, ať se podívá na Řecko. Právě proto, že mu desítky let vládli populisté, kteří mimo jiné zvyšovali důchody vysoko nad úroveň, kterou si země mohla dovolit, přišel státní bankrot. A najednou měli senioři v peněžence o čtyřicet procent méně.
Vláda by si měla už dopředu připravit řešení, kdyby pro ni (a pro rozpočet) vše dopadlo u Ústavního soudu špatně. A okamžitě po takovém verdiktu vyhlásit návrat ke stavu před ním. Takto by jednal zodpovědný pravicový státník. Samozřejmě, levicová opozice by spustila strašlivý křik. Ale Petr Fiala a spol. nevládnou díky ní, ale proti ní a z vůle svých příznivců. Ty jsou již nyní zklamáni malou razancí a chybějící vůlí k reformám. Ať se kabinet neptá, zda smí být odvážný, ale spíše, zda by mu u jeho voličů prošla další zbabělost.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
