Schmarcz: Diktát Bruselu, nebo dobrovolnost? Vláda kvůli povolenkám EU ETS oprašuje starý nápad s flexibilní Unií

Nápad zavést je jen v zemích, které o ně stojí, představuje poněkud sofistikovanější evropskou diplomacii. Není úplně nový. Idea „flexibilní EU“, kdy by se státy připojovaly k unijním politikám dle své úvahy, ne povinně, je stará dvacet let.

O co vlastně jde? Na smetení EU ETS II úplně se stolu sotva najdeme v Radě Evropské unie dost hlasů. Odmítnout ho zavést teoreticky vždy jde, nicméně riskovali bychom pokuty a další sankce. Problém je, že většina členů společenství si prostě tenhle nesmysl přeje. Kabinetu Petra Fialy se podařilo získat majoritu k tomu, aby se systém upravil, jeho náběh se odložil a provedla se opatření ke snížení ceny povolenek. Nicméně pořád tu bude. A dokud existuje, zůstává pro nás existenční hrozbou.

Sám jsem navrhoval se v krajním případě postavit na zadní. Tedy buď nedělat vůbec nic a EU ETS II neimplementovat do českého práva, nebo ano, ale s tím, že nebudeme za benzín, naftu, plyn či uhlí pro spotřebu domácností od prodejců de facto vybírat žádné peníze, protože jim výdaje na povolenky plně refundujeme. Takže se nepromítne do spotřebitelských cen. Kdyby se však nakonec povedlo přesvědčit ostatní, že systém zůstane jak je, ale pouze jako volitelné opatření, bylo by to „elegantnější“ řešení.

Není jisté, zda česká vláda uspěje. Když jde o Green Deal, taháme v Unii za kratší konec provazu. Nicméně plán je to přímo báječný. Nikoli jen kvůli povolenkám. Řekněme si proč. Když se Evropské hospodářské společenství, v němž pro všechna rozhodnutí bylo třeba jednomyslnosti, začalo měnit v Evropskou unii, postupně vyvstal problém, že státům, které se ocitaly v menšině, řada společných politik méně, více, nebo dokonce zásadně nevyhovovala. To poslední platí pro Česko třeba právě u té klimatické.

Čím více sílil tlak na politickou integraci, tím se problémy zvětšovaly. Tehdy se začala ODS zabývat konceptem „flexibilní Evropy“. Který byl jednak zásadovou ideologickou odpovědí na „dvourychlostní EU“ (kdy se nám vyhrožovalo vytlačením na periferii), jednak pragmatickým řešením potíží, do nichž se nás dostala překotná a nepromyšlená unifikace. Pro jedny je tento proces příliš rychlý, pro šprty naopak pomalý… Prý je země jako Česká republika „zdržují“. Tak dobře, zaznělo z Prahy, my vám nebudem bránit.

Bruselané to celé pojímali tak, že když „zlobivé“ východní země pořád dupou na brzdu, tak prostě vytvoří „progresivní“ jádro, které půjde rychle kupředu, kverulanty odsuneme a budeme s nimi zacházet jako s lůzou. Zkrátka ostré rozdělení na „pokrokové“ a „zpátečnické“ státy. Oproti tomu princip flexibility (či také multirychlostní EU) je pravým opakem segregace. Přináší pluralitu a svobodu rozhodování. Stanoví se povinný společný základ, který tvoří samotnou podstatu unie (typicky společný trh), vše ostatní bude dobrovolné.

Příklady takového postupu již v Unii existují. Například Schengenský prostor, do nějž není přijímán automaticky každý. A řada dalších věcí třeba v právních otázkách. Říká se tomu „posílená spolupráce“, kdy se skupina států dohodne se v něčem integrovat více, než jak to platí v celé EU. Nicméně základem fungování společenství stále zůstávají společné politiky, které musíte aplikovat, i když jste pro ně nehlasovali. Zelený úděl, ,migrační pakt, směrnice pro regulaci internetu a médií…

Tento iracionální tlak na překotnou politickou unifikaci ničí mnohé z výhod Evropské unie, způsobuje hodně zlé krve, podráží nohy demokratům, nahrává extremistům a těží z něj ruská propaganda. Není divu, že EU má u Čechů o hodně horší pověst, než NATO. Za tu nenávist si bruselští plánovači mohou sami. Flexibilní Evropa by nám vrátila suverenitu, zlepšila vztah občanů k Unii a nakonec, ale ne v poslední řadě, vylepšila její fungování. Co děláte dobrovolně, přináší vždy lepší výsledky, než činnost z donucení.

U povolenek EU ETS II je to prosté. Pokud některé vlády chtějí občanům všechno zdražit a vybírat od nich de facto nové daně, je to jejich věc. Ať si to vysvětlí doma. Proč to však má dělat český kabinet, který to nechce a narazil by na odpor a zlost obyvatel? To samé by se mělo aplikovat na celý Green Deal, který stejně nemá vliv na růst globálních emisí. Pokud v něm někdo vidí nástroj k modernizaci, ať ho použije. U nás by šlo hlavně o motivaci přejít z uhlí na jádro. Větrníky a slunečníky bychom s dovolením vynechali.

Flexibilní unie představuje universální řešení potíží, kterými trpíme. Společné politiky, které nevyhovují všem, nás svazují a brzdí ekonomický růst. Brání nám nejlépe využít náš potenciál, který tradičně spočívá v rozmanitosti Evropy. Kromě toho vzbuzují nenávist obyvatel k EU. A nakonec nejsou spokojeni ani ti, co spěchají, ani ti, kteří chtějí pomalejší tempo integrace. Ať si tedy každý zvolí svou cestu a svou rychlost. Kdo by pak měl být nespokojen? Snad jedině bruselská byrokratická oligarchie, která ztratí moc. 

Ano, největší překážkou v rozumné reformě EU, jsou úředníci, kteří nyní rozhodují místo volených politiků. „Flexiunie“ by vrátila vládu do rukou národních kabinetů. Centru by zůstala jen povinnost řádně vykonávat svěřené kompetence, zajišťovat fungování vnitřního trhu a další náležitosti, u nichž je shoda, že je to tak pro všechny nejlepší a šetří se tím čas, energie a peníze. Říká se tomu úspory z rozsahu. Byrokratický moloch s knutou v ruce však prosperitu nepřináší. Jen vztek, bídu a otrockou mentalitu.

Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Autor: Martin Schmarcz