Co od politiků chceme? Aby řešili hrozby z Ruska, od Green Dealu a masové migrace. Aby podpořili investice do budoucnosti, vzdělanost a inovace. Aby se postavili unijním regulacím svobody projevu a zásahům do soukromí. Zkrátka aby se starali o naše bezpečí, prosperitu a svobodu.
Co dostáváme? Měsíce hloupých debat, zda končící vláda pošle Sněmovně rozpočet. U té nové otálení s řešením střetu zájmů, či snahu nevydat své lídry k trestnímu stíhání. Demokracie upadá – a v tom nakonec může být největší nebezpečí.
Dnes si žijeme dobře. Možná by se dokonce dalo říci, že vzhledem k situaci nad poměry. Za humny zuří nejhorší válka v Evropě za posledních osmdesát let. Hospodářská síla kontinentu je drcena šílenými zelenými regulacemi. A nám se vyčerpává dědictví po předních – robustní průmyslové hospodářství z 19. století stojící na solidních výrobcích za rozumnou cenu, dostatku energie a „zlatých českých ručičkách“. Ale co zítra? Co když se nepodaří zastavit Rusko, zrušit Zelený úděl a provést transformaci na inovativní ekonomiku?
Místo aby politická třída myslela na budoucnost, zabývá se často jen sama sebou. Chybí jí prozíravost a schopnosti. Žije vzájemnou nenávistí, malicherností, ješitností a zmůže se často jen na populistická gesta. Viz. žabomyší spor o zaslání rozpočtu Sněmovně. A když rozpočet dorazil, hnutí ANO si ihned začalo vytvářet alibi pro další zvyšování schodku. Který už je beztak na maximu – aspoň pokud hodlá nastupující garnitura respektovat zákon o rozpočtové odpovědnosti. Což tedy není jisté…
Jako by nestačilo, že volení politici často nejsou „nejostřejšími tužkami v penále“ a nepřicházejí s propracovanými rozvojovými plány. Oni ještě vytvářejí zbytečné a přitom potenciálně závažné problémy. Proč vůbec Andrej Babiš riskuje, že se znovu dostane do masivního střetu zájmů? Jen proto, že si neumí vybrat ze dvou židlí jednu? Buď může být oligarchou nebo státníkem. Nikoli obojím. Ne v Evropě. On ale chce mít vše: odmítá prodat Agrofert a zároveň touží stát se premiérem. Bolehlav pro něj i pro nás…
Uvidíme, zda se lídr ANO vzdá vládnutí, nebo to se svým holdingem nějak „zbastlí“ a vší mocí se pohrne do Strakovy akademie. Posledně to dopadlo hrozně. Ve střetu zájmů zůstal čtyři roky, přitom Agrofert bral miliardy dotací a český stát je po něm dodnes vymáhá. Vymyslí to tentokrát jeho právníci lépe? I kdyby ano, máme tu další zbytečnou aféru. Nová koalice se údajně chystá hlasovat proti vydání Babiše a Okamury k trestnímu stíhání. Čímž by popřela základní atribut právního státu, jímž je rovnost před zákonem.
Minulý kabinet hodně zaostal za očekáváními. Zejména co se týká snižování rozpočtových deficitů. Nicméně teď nám hrozí v tomto směru výrazné zhoršení. Nemluvě o zmíněném střetu zájmů, personálním složení nové koalice či obavě, že se rozmělní a otupí jasně protikremelský postoj české bezpečnostně zahraniční politiky. Možná by díky větší kompaktnosti v názorech na Zelený úděl a migrační pakt naopak mohla dosáhnout v tomto směru více v Bruselu? Možná ano, ale ne určitě…
Celkově platí, že ať se podíváme na správu věcí veřejných z jakékoli strany, vidíme hodně problémů a málo řešení. Hromadu sporů a málo strategií. Hodně emocí a málo rozumu. Proč to vlastně politikům tak moc „nejde? Rozhodně si nemohou stěžovat na voliče. Proruských poslanců je v nové Sněmovně jen patnáct. Přesto se dostanou k moci – kvůli neschopnosti prozápadních stran. Proti Green Dealu a migraci je velká většina obyvatel, přesto minulá vláda neuměla postupovat rázněji – kvůli zastoupení „zelené“ menšiny v koalici.
V podstatě můžeme říci, že politická třída je saturována a vyčerpána potýkáním se s problémy, které sama vytváří. Na vypořádání se s těmi, jež přicházejí samy o sobě, chybí čas a energie. Degradace úrovně lídrů za posledních patnáct let nabrala hrozivé tempo. Generace z devadesátek a počátku milénia je odstavena a jejich náhradníci už nemají takový výtlak. Andrej Babiš je nakonec vítězem po právu, protože po Václavu Klausovi, Miloši Zemanovi či Mirku Topolánkovi je alespoň „jednooký mezi slepými“.
Předseda ANO je dnes jediným, kdo má nějakou autoritu (samozřejmě s výjimkou prezidenta Petra Pavla, ale to je jiná kategorie). Jenže ji využívá k vlastnímu prospěchu, ať finančnímu, či mocenskému. Což by ještě nemuselo tak vadit, kdyby to alespoň měl nastaveno „49 procent pro mě a 51 procent pro stát“ a ne 100:0 pro sebe. Ani jeho oponenti však nejsou o tolik lepší, jak o sobě prohlašují. Jistě, nemají střet zájmů, nejsou ochotni spojit se s proruskými stranami, nezneužívají imunitu. Ale ani oni nejsou státníky…
Rozdíl je v tom, že politici končící vlády působí lépe, uhlazeněji, slušněji a pustí je do lepších salonů. Ale pokud jde o to základní, tedy schopnost nadřadit národní zájmy nad své vlastní, není to také žádná velká sláva. Což se ukázalo po volbách, kdy bylo třeba najít společný modus operandi, když už ne vivendi a domluvit se na sestavě, v níž nebude nikdo se sympatiemi k Putinovi ani politici, kteří nám udělají ostudu v zahraničí. Na to nešlo vůbec pomyslet, neboť emoce a nenávist tu vítězí nad rozumem a pragmatismem.
Jak budeme řešit problémy jakými jsou modernizace, prosazení českých zájmů v EU, či obranyschopnost? To vše jsou úkoly na mnoho volebních období a naši demokrati se nedohodnou ani na slušné vládě, ačkoli to bylo možné? Polští konzervativci a liberálové se rvou jako psi, ale když jde o dlouhodobou strategii zajištění svobody, bezpečí a prosperity, každý kabinet postupuje vpřed v nastoleném kursu. U nás jaksi neumíme upřednostnit velké věci před maličkostmi a celonárodní cíle před osobní malicherností.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT

