Schmarcz: Čeká nás jaderná katastrofa? Energetiku, případně Zelený úděl by mohla řídit španělská eurokomisařka, která nenávidí atomové elektrárny

Celé je to důsledek nešťastné konstrukce, kdy Brusel může mluvit národním státům do toho, z čeho vyrábějí elektřinu.

Evropská unie zcela nesmyslně potlačuje jádro už od počátku zavádění klimatických politik. Což je absurdní, protože jde o silný a čistý zdroj. Za celý životní cyklus vyprodukuje atomová elektrárna desetkrát méně kysličníku uhličitého na kilowatthodinu vyrobené elektřiny, než sluneční panely (počítá se vše, od nároků na materiál, stavbu až po provoz). Poslední dobou přeci jen restrikce povolily a čeká se jaderná renesance. Do níž by jistě Riberová s chutí hodila vidle, kdyby mohla.

Naštěstí nejsme sami, kdo se s něčím takovým nehodlá smířit. Zejména máme na své straně Francii a další státy jaderné aliance, která i s námi čítá dvanáct zemí. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová sice získala podporu Evropského parlamentu pro přitvrzení Green Dealu, ale je otázkou, zda bude chtít jít do tvrdého střetu s tolika členy Unie. Nakonec Riberová nemusí projít ani výbory EP, kde se ji poslanci chystají „grilovat“ právě s ohledem na její postoj k jaderné energii.

Aktuální politický boj je jedna věc, druhou je systémová chyba fungování EU. Ačkoli energetika je v kompetenci národních vlád, fakticky jim do ní mluví centrum, a to skrze společnou politiku ochrany životního prostředí. Jednak všichni musejí plnit tvrdé emisí limity a povinně navyšovat procento výroby z obnovitelných zdrojů (pro něž u nás nejsou vhodné podmínky), jednak jádro je z ideologických důvodů diskriminováno. Čili nejen, že se musíte podřídit cílům Zeleného údělu, ale nemůžete si ani svobodně zvolit, jak je naplníte.

Už když se klimatické šílenství roztáčelo, Češi tvrdě narazili se svou představou, že uhlíkové neutrality dosáhnou díky jádru. Němci dali na jednání Evropské rady v Bruselu našemu premiérovi jasně na srozuměnou, že to nepůjde. Atomové elektrárny byly zatíženy nesmyslnými byrokratickými předpisy a byly zařazeny mezi „špinavé zdroje“ spolu s uhlím, což znamenalo drastické zvýšení úrokových sazeb na úvěry u bank. Obojí zdražilo jejich výstavbu natolik, že se přestávaly vyplácet.

Zatímco slunce a vítr získávají dotace a levné půjčky, jádro je diskriminováno. Což přetrvává dosud, přestože bylo podmíněně zařazeno mezi zdroje využitelné pro přechod k uhlíkové neutralitě. Zmíněná jaderná aliance chce tuto nespravedlnost napravit. Riberová by se však zcela jistě postavila tvrdě proti. A „antijaderné“ země jako Německo či Rakousko by ji určitě podpořily. Nicméně i kdyby se třeba eurokomisařkou nestala, čeká nás tvrdý boj. To je právě proto, že vůbec Evropská unie může státům mluvit do energetiky.

Je to opravdu na hlavu. Na jedné straně musejí vlády svým občanům zařídit dostatek energie, na druhé straně mají svázané ruce, jakým způsobem to udělají. Když už bychom akceptovali stupidní požadavek dostat se do roku 2050 k uhlíkové neutralitě, přinejmenším bychom měli mít právo vybrat si cestu, jakou k tomuto cíli budeme směřovat. Stavba slunečních a větrných elektráren je u nás málo efektivní a navíc zatěžuje síť kolísavým výkonem, takže jen na posílení infrastruktury musíme vydat stovky miliard korun.

Už tohle je problém. Dalším je, že my jaderné elektrárny musíme postavit tak jako tak, i za uměle zhoršených podmínek, takže nás budou stát víc (dvojnásobek oproti tomu, za kolik Korejci stavěli ve Spojených arabských emirátech, nemluvě o úrocích z úvěrů). Kdyby měla štěpná energie stejné podmínky jako sluneční a větrná, mohli bychom nové bloky postavit de facto „zdarma“ – za peníze z emisních povolenek, jež platí české uhelné elektrárny, teplárny, průmyslové firmy a nově úplně všichni do Modernizačního fondu.

Kdyby zkrátka platilo, že Green Deal „pouze“ rozdá vládám úkoly, ale už jim nenařizuje způsob řešení, mohlo by nám být do značné míry jedno, jací eurokomisaři budou sedět v Bruselu. Úplně ale přeci jenom ne, protože Zelený úděl pořád představuje nesmyslné poškození našeho průmyslu a konkurenceschopnosti. Nicméně aspoň bychom měli velké množství levné jaderné energie, protože elektrárny bychom si postavili za vlastní uhlíkové odpustky, místo abychom tyto prostředky vyhazovali za nesmysly.

Tohle je důvod, proč kromě Velké zelené lži, jíž je samotná zcela zbytečná válka s uhlíkem, mluvím o „zeleném bolševismu“. Stejně jako za totality se totiž direktivně stanovují špatné cíle a k tomu jsou úplně hloupě naplánovány způsoby, jak jich máme dosáhnout. Evropská unie nám diktuje, na co smíme a nesmíme využít stovky miliard z Modernizačního fondu, které jsme do něj přitom sami vložili (byť přes přerozdělovací mechanismus EU). Zatím si můžeme nechat jen zdát o tom, že bychom je dali za jádro.

Dosáhneme někdy plného zrovnoprávnění atomových bloků se solárními poli a větrnými farmami? Jak se říká, naděje umírá poslední. Momentálně nás asi čeká obranná bitva proti jmenování Riberové eurokomisařkou odpovědnou za energetickou či klimatickou politiku. I když spolu s dalšími zabráníme jejímu nástupu, nemáme ale vyhráno. Pes je zakopaný v Green Dealu a způsobu fungování Unie. Hrozba „jaderné katastrofy“, jíž je španělská fanatička, je jen malou částí problému, který má jméno „zelená evropská oligarchie“.

Foto: Pixabay

Autor: Martin Schmarcz