Proč politici veřejně lžou a slibují něco, co nemohou splnit? Tento problém zůstává v Česku i Evropě palčivý – důvěra ve vládu a parlament se pohybuje na historických minimech, zatímco sociální sítě a krátkodobé volební tlaky jen posilují prostor pro populismus.
Důvěra na dně: Kde začíná problém?
Politická scéna v Česku připomíná loď bez kompasu. Podle průzkumu agentury STEM z dubna 2025 důvěřuje prezidentu Petru Pavlovi zhruba 51 % Čechů, což je ještě relativně slušné číslo. Ale když se podíváme na vládu a parlament, důvěra padá na pouhých 23–24 %, jak ukazují data CVVM z podzimu 2024. Senát si stojí o něco lépe s 32–34 %, ale pořád je to málo. Proč jsme tak skeptičtí? A proč politici i přes tuto nedůvěru dál slibují nemožné?
Přinejmenším část odpovědi leží v tom, jak funguje politická hra. Lhaní a nesplnitelné sliby nejsou jen osobní selhání jednotlivých politiků, ale často i strategický nástroj. V absolutních číslech to možná nevypadá tak hrozivě, ale když si uvědomíme, že tři čtvrtiny lidí vládě nevěří, je jasné, že něco není v pořádku.
Lži nejsou novinkou
Podívejme se na chvíli do minulosti. Politické lži a nesplněné sliby nejsou v Česku žádnou novinkou. Už v 90. letech jsme byli svědky afér jako „sarajevský atentát“ v ODS nebo kauzy Stanislava Grosse. A co teprve sliby vlád Andreje Babiše či Petra Fialy, které se nakonec ukázaly jako prázdné? Oproti loňsku se sice debata o transparentnosti trochu posunula, ale základní problém zůstává.
Právní vakuum: Proč není trest za lež?
Jedním z klíčových důvodů, proč si politici mohou dovolit lhát, je absence právní odpovědnosti. V Česku ani v EU neexistují specifické zákony, které by přímo postihovaly politické lži či nesplněné sliby. Jak ukazují data z analýz právního rámce, svoboda projevu a demokratická soutěž jsou považovány za vyšší hodnoty. Trestní právo by teoreticky mohlo zasáhnout v případech pomluvy nebo šíření poplašné zprávy, ale na běžné politické sliby se to nevztahuje. Hlavním nástrojem zůstává politická odpovědnost – tedy volby. Ale co když voliči zapomenou nebo jsou unavení z neustálého zklamání?
Evropská unie se snaží situaci zlepšit. Od roku 2024 je v platnosti nařízení EP a Rady (EU) 2024/900 o transparentnosti politické reklamy a Akt o digitálních službách (DSA), který ukládá povinnosti sociálním sítím. V Česku však implementace těchto pravidel pokulhává a systémová transparentnost chybí. Máme tedy pravidla na papíře, ale v praxi je jejich účinek zatím minimální.
Psychologie a média: Proč věříme nesmyslům?
Není to ale jen o politicích. My, voliči, hrajeme v této hře také svou roli. Psychologové mluví o tzv. potvrzovacím zkreslení – tendenci věřit tomu, co odpovídá našim přesvědčením, i když je to nepravda. Když politik slíbí něco, co chceme slyšet, jsme ochotni přimhouřit oko nad realitou. A sociální sítě tento problém ještě zhoršují. Algoritmy platforem jako X či facebook, jak ukazují analýzy, podporují senzace a polarizaci, což dává lžím a zjednodušeným slibům obrovský dosah. Není divu, že dezinformace se šíří rychleji než pravda.
K tomu přidejme krátkodobý volební cyklus. Politici jsou pod tlakem slibovat rychlé výsledky, i když vědí, že dlouhodobé reformy – třeba důchodová nebo vzdělávací – jsou mnohem potřebnější. Výsledek? Sliby, které zní krásně, ale v praxi se rozpadnou jako domeček z karet.
Dopady: Co nám lži berou?
A jaké jsou důsledky? Pokles důvěry je jen špičkou ledovce. Podle průzkumu Eurobarometru z května 2025 důvěřuje Evropské unii v Česku jen 43 % lidí, zatímco průměr EU je 52 %. Nízká důvěra destabilizuje demokratické procesy, zvyšuje polarizaci a otevírá dveře populismu. Frustrovaní voliči pak hledají jednoduchá řešení, což je živná půda pro další nesplnitelné sliby. A co víc, participační únava znamená, že se lidé od politiky odvracejí – volební účast klesá a kvalita veřejné debaty trpí.
Ekonomické dopady nejsou o nic méně vážné. Když politici slibují nereálné investice nebo reformy, může to narušit stabilitu finančních systémů. Krátkodobé populistické kroky pak brzdí dlouhodobé plánování, což je v době energetických a ekonomických krizí obzvlášť nebezpečné.
Výhled: Je naděje na změnu?
Je tedy všechno ztraceno? Ne tak úplně. Evropská unie i Česko pomalu zvyšují tlak na transparentnost. Plán Evropský štít pro demokracii nebo posilování mediální gramotnosti jsou kroky správným směrem. Lze odhadovat, že pokud se podaří efektivně regulovat digitální prostor a posílit kontrolní instituce, prostor pro lži se může zúžit. Na základě současných trendů se dá předpokládat, že umělá inteligence bude hrát dvojí roli – na jedné straně jako nástroj pro šíření dezinformací, na druhé jako pomocník při jejich odhalování.
Otázka však zůstává: Dokážeme jako společnost vytvořit dostatečný tlak na politiky, aby se chovali odpovědněji? Nebo budeme dál věřit slibům, které zní příliš dobře na to, aby byly pravdivé? Jedno je jisté – bez aktivní občanské společnosti a nezávislých médií se situace jen tak nezlepší.
Politické lži a nesplnitelné sliby nejsou jen drobnou vadou na kráse demokracie – jsou systémovým problémem, který podkopává důvěru a brzdí skutečný pokrok. Dnes jsme na rozcestí: buď se nám podaří posílit transparentnost a odpovědnost, nebo budeme dál tápat v mlze populistických slibů. Jedno je jasné – změna nepřijde sama od sebe. Je na nás, abychom ji vyžadovali.
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Petr Poreba
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
