Covidová pandemie toho změnila tolik, že není přehnané říkat: Nic už nebude jako před ní. Platí to třeba o pohledu na home office, chcete-li práci z domova. Z někdejšího benefitu se v nejtěžším období stal záchranný mechanismus umožňující podnikatelům ekonomicky přežít.
Zatímco firmy musely zareagovat už v roce 2020, stát přichází teď. Dvouletá prodleva zase není tak dlouhá – vzhledem k tomu, jak odlišně funguje privátní a veřejná sféra. Znamená to ale mimo jiné, že zatímco podnikatelé mají svou nevyhnutelnou „křížovou cestu“ pokusů a omylů už za sebou, stát stojí teprve na jejím začátku.
Ten má podobu návrhu novely zákoníku práce. Ministerstvo práce a sociálních věcí, které návrh předložilo, si při jeho přípravě muselo vybrat, za koho bude „kopat“: spíš za firmy, nebo za jejich pracovníky? Vybralo si zaměstnance, od zaměstnavatelů to pořádně schytalo v připomínkovém řízení. A nad některými ustanoveními novely kroutíme nevěřícně hlavou i my, kdo se legislativního procesu přímo neúčastníme.
Předkladatel například předpokládá, že by zaměstnavatel měl za nařízený home office přispívat zaměstnanci určitou finanční částkou. Je zřejmé, že stát tím chce na zaměstnavatele přenést část nákladů na energie domácnosti. Otázkou zůstává, jestli se i zaměstnavatelům sníží náklady na pracoviště.
Určitá regulace home office je nepochybně v pořádku, ale není jasné, proč by měla být takto detailně legislativně upravována. Jedná se stále o vztah zaměstnavatele a zaměstnance, kteří se vzájemně potřebují, a mají tedy přirozenou snahu se dohodnout. A zpravidla to tak v praxi i funguje, tím spíše, že je na trhu práce o dobré zaměstnance nouze.
Za zcela nepřijatelný však zaměstnavatelé považují třeba návrh povinnosti „písemně odůvodňovat zamítnutí jakékoli žádosti zaměstnance“, tedy i té o umožnění práce z domova (viz § 241, odst. 5). Již nyní tahá zaměstnavatel za výrazně kratší konec provazu, když musí uvést a pečlivě doložit důvody například k rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec nic z toho nemusí, zkrátka jen druhý den nepřijde. To, že tím může způsobit obrovské škody a náklady, žádný zákon v praxi neřeší. Odpovědnost zaměstnance a zaměstnavatele by měla být rozhodně vyváženější.
Co se týká nastavení nákladů, které bude muset zaměstnavatel hradit zaměstnanci na home office, tak samozřejmě není problémem navrhovaných 2,80 Kč za hodinu, ale proč to má být taxativně stanoveno zákonem?
Ano, je-li potřeba práce z domova vyvolána ze strany zaměstnavatele, pak je třeba souhlasit s jasnou úpravou. Pokud je to ale potřeba či přání zaměstnance, pak je zároveň v pořádku nést určitý díl odpovědnosti a nákladů. Zaměstnavatel totiž již v kancelářském prostoru platí v nájmu a službách za pracovní místo zaměstnance (třeba plyn, elektřinu, pevná paliva, dálkové vytápění a centralizované poskytování teplé vody, dodávku vody z vodovodního řadu). Jedná-li se tedy o preferenci zaměstnance, proč má zaměstnavatel totéž platit ještě jednou? A to včetně „odvozu odpadních vod a čištění jímek a odvozu komunálního odpadu“, jak stojí v návrhu…
K čemu to pak může vést? Pro zaměstnavatele se home office může stát ekonomicky nevýhodným kvůli výrazně zvýšené administrativě. V konečném důsledku to může vést k celkovému útlumu tohoto někdejšího benefitu.
TOMÁŠ BRABEC, senior partner, TEREZA SVATOŠOVÁ, payroll & HR manager PKF Apogeo
Foto: Pixabay
Zdroj: PKF Apogeo
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
