Fassmann: Jak (ne) napravovat veřejné finance České republiky II

V předchozím obecnějším článku zabývajícím se nápravou veřejných financí jsem se zabýval tím, co by se při tzv. reformách veřejných financí dělat nemělo. Nyní je čas se podívat na to, co by se podle mého názoru dělat mělo.   

V konkrétní situaci České republiky není dle mého názoru „prioritou priorit“  tzv. náprava veřejných financí v primitivním pojetí této vlády. Prioritou číslo 1 je zásadní zpomalení či přímo, když budu neskromný, zastavení inflace a to prostřednictvím všech možných nástrojů, které nám dává současná a případně i budoucí legislativa. Nemůžeme přihlížet tomu, jak inflace požírá naše příjmy, naší budoucnost. Bez zkrocení inflace se nedají podle mého přesvědčení ani napravit veřejné finance.

Vláda má dostatek možností, jak vývoj cen zpomalovat. Může tak přispět ke zmírnění inflačních očekávání. Jistě, není potřeba pokoušet se držet pod kontrolou všechny ceny, ale neměl by být větší problém kontrolovat cenový vývoj určitého menšího spektra potravin a dalších produktů nebo služeb včetně některých klíčových surovin, jqko je například elektřina.  V podstatě produktů, které mají největší váhu v cenovém indexu.

Vláda nemůže jen pasivně přihlížet cenovému vývoji, zejména pokud se cenový růst pohybuje meziročně již druhý rok přes deset procent (loni dokonce 15,1 %). Zde je potřeba zdůraznit, že vládní představitelé i ekonomové mají sklon hovořit stále o aktuální meziroční inflaci – jako by ta inflace v předchozím roce už nebyla, jako by tak nějak pominula. Jenže ona tu je. Ona je přece obsažena v cenách komodit. My nenakupujeme za inflaci – (tj. za přírůstek cen), ale za ceny.  

 Vláda jen registruje tento cenový pohyb a zřejmě očekává, že s inflací bude bojovat někdo jiný.  Spoléhat jen na nepřímé nástroje – především na regulaci cenového vývoje pomocí úrokových sazeb centrální banky, je neúčinné. Naopak vysoké sazby dále inflaci živí, protože kromě jiného si vláda za rostoucí sazby pak půjčuje peníze formou státních obligací na financování státního dluhu. Zasahovat do cenového vývoje je také výhodnější, než zmírňovat dopady cenového růstu například do valorizací dávek dalšími vládními výdaji a tedy rozvolněním finanční disciplíny. Prostě aktivní úloha vlády, což je v prvé řadě kontrola cen tak, jak to umožňuje zákon o cenách, je při současné úrovni inflace naprostou nezbytností. 

Pasivita současné vlády je jedním z hlavních problémů české inflace. Právě tato pasivita velmi kontrastuje s tím, jak se s inflací bojovalo v devadesátých letech. Aktivně zasahovat do cenového vývoje je zjevně zcela mimo obzor současné vlády.

V této souvislosti musím také zásadně odmítnout připravované sjednocení sazeb DPH, které by znamenaly další dodatečný nárůst inflace v síle až 7 %. Za tři roky by pak inflace při minimálním odhadu dosáhla proti roku 2021 hodnoty 40 %! Takto vysoká inflace se nedá dohnat růstem mezd ani čímkoli jiným. Bezpečně zničí vše.

Nemyslím, že by se s takzvanou reformou mělo překotně spěchat na úkor kvality jejího zpracování.  Vzhledem k velmi nízké míře zadlužení, bezproblémovému splácení dluhu i relativně nízké dluhové službě si to Česká republika při rozumné rozpočtové politice může dovolit. Dluhová služba se odhaduje v rozpočtu na rok 2023 ve výši 63 mld. Kč, oproti současné dluhové službě byla dluhová služba okolo ekonomické krize na počátku druhé dekády tohoto století výrazně reálně vyšší než dnes – v dnešních cenách by přesahovala 80 mld. Kč, čili strašení výší dluhové služby není na místě. 

Navíc je nutno poznamenat, že všechny tři mezinárodně uznávané ratingové společnosti potvrzují shodně vysokou  aktuální úroveň spolehlivosti ČR  splácet své závazky (Moody AA3 a Fitch  a Standard and Poor’s AA-). Tolik před časem propírané zhoršení výhledu ve skutečnosti nesouviselo se stavem a výhledem veřejných financí, ale rizikem plynoucím z vysoké závislosti ČR na dodávkách ruského plynu. Mimochodem Česká republika má stejný rating jako například Hong Kong, Katar, nebo Velká Británie. 

Mám obavy že v této situaci, která je nejen nepřehledná ale velmi nejasná minimálně v krátko a střednědobém horizontu, je již nepopiratelným faktem, že Česká republika stojí před stále jasněji se rýsujícím klíčovým úkolem zásadně restrukturalizovat ekonomiku a s ní i celou společnost. 

Navíc blízkost vojenského konfliktu s nejasným výsledkem kombinovaná s přetrvávajícími problémy v mezinárodních dodávkách zboží a surovin před nás staví krátkodobý a dlouhodobý úkol. Krátkodobý spočívá ve výrazném posílení rezerv a zásob kovů, paliv a potravin. Dlouhodobý pak ve výrazném posílení soběstačnosti na straně jedné, a v zásadní restrukturalizaci ekonomiky na straně druhé. Před námi stojí jedna z mála voleb – rozhodnutí, zda necháme „provést“ tuto restrukturalizaci „divoce“, což značí destrukční recesi nebo řízeně. Každopádně ať to bude tak či onak, vždy to bude stát a státní finance, které v těchto procesech budou hrát významnou roli – ať již aktivní či pasívní.  A pak je tady ať chceme nebo nechceme ještě jeden faktor, který nás doběhne v dohledné době. Je to Green Deal a dopady s ním spojené, které si ještě neumíme, nebo přesněji řečeno ani raději nechceme představit…

Foto: Pixabay

Autor: Martin Fassmann