Evropa má na Blízkém východě vážný handicap – ztratila důvěryhodnost. Region, který ještě před dvaceti lety vnímal Brusel jako relevantního hráče, dnes Evropskou unii v podstatě ignoruje. Když se v prosinci 2025 syrský prezident Ahmed al-Sharaa objevil na fóru v Dauhá, mluvil o budoucnosti své země. O Evropě nepadlo slovo. Proč taky – co by měla říct?
Přitom ještě nedávno to vypadalo jinak. Po suezské krizi v roce 1956 Evropa sice rezignovala na koloniální dominanci, ale našla si roli spoluhráče Spojených států. Někdy souhlasila, jindy nesouhlasila – vzpomeňme na rozkol kvůli válce v Iráku – ale vždy byla u stolu. Pomáhala budovat palestinskou samosprávu během procesu v Oslu, trpělivě vyjednávala íránskou jadernou dohodu. Ano, často hrála druhé housle, ale aspoň hrála.
Dnes ani to ne. Válka na Ukrajině pohltila veškerou pozornost i zdroje, Brusel se soustředí na vlastní přežití a v důsledku toho přijal fatální strategii: nekriticky podporovat Washington ve všem, co se týká Blízkého východu. Včetně nezákonného bombardování Íránu. Írán, dříve vnímán jako hrozba kvůli porušování lidských práv a jaderným ambicím, se najednou stal nepřítelem především proto, že se strategicky sblížil s Ruskem.
Gaza jako morální bankrot
Skutečný zlom přišel s Gazou. Evropa se tvrdohlavě odmítla postavit proti devastující izraelské ofenzivě. Německý kancléř Friedrich Merz to řekl na rovinu: Izrael dělá „špinavou práci“ Evropy tím, že útočí na Írán. Konečně spadla maska. Evropa nebyla obviňována z dvojího metru – prostě žádné měřítko neměla. Až na výjimky jako Španělsko, Norsko, Irsko nebo občas Francie.
Naděje na příměří v Gaze nepramení z evropských iniciativ, ale z katarského zprostředkování. Klíčové role hrají Turecko, Saúdská Arábie, Egypt. Pokud se někdy obnoví americko-íránská diplomacie, nepovede ji trojka E3 – Francie, Německo a Británie – která sama podkopala svou pozici tím, že aktivovala mechanismus „snapback“ a fakticky pohřbila jadernou dohodu JCPOA. V nejpalčivějších otázkách regionu – izraelsko-palestinském konfliktu a Íránu – hraje Evropa maximálně roli třetí ligy.
Levanta jako poslední šance
Blízký východ zůstává sousedem Evropy. Nelze se tvářit, že se nás to netýká. Pokud má Brusel ještě nějakou šanci obnovit alespoň část své relevance, musí se zaměřit tam, kde je prostor: na Sýrii, Irák a Libanon.
Všechny tři země jsou křehké. Libanon se potýká s reformním procesem a neustálou hrozbou války – izraelská vojenská přítomnost na jeho území pokračuje. Irák se snaží udržet křehkou rovnováhu mezi autonomií a tlakem Teheránu. Sýrie po pádu Asada čelí nelehkému úkolu smířit spravedlnost se sociální soudržností, zatímco čelí expanzivnímu Izraeli.
Evropa v roce 2025 přislíbila téměř 2,5 miliardy eur na syrskou transformaci, Libanonu slíbila miliardu eur na období 2024–2027, Iráku vyčlenila 20 milionů eur na pomoc uprchlíkům. Čísla působí impozantně, ale peníze samy o sobě důvěryhodnost nevrátí.
Co by ji vrátit mohlo? Konzistentní podpora správy věcí veřejných, kde ji místní aktéři skutečně chtějí. Pomoc při budování institucí, nikoli jen humanitární balíčky. A především: přestat se schovávat za Trumpovy plány a začít jednat podle vlastních principů.
Mezinárodní liberální řád možná už není v módě, ale v Levantě je stále poptávka po podpoře fungující správy. Právě tady může Evropa ještě sehrát konstruktivní roli. Má na to ještě dost odvahy – a sebeúcty?
Zdroj info: The Guardian
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
