Ruské drony nad Polskem a Rumunskem, sabotáže železničních tratí, GPS rušení, tajemné výbuchy skladů zbraní. Evropa se léta učila tyto útoky snášet s klidem státníka, který nechce eskalovat konflikt s jadernou velmocí. Jenže trpělivost má své meze. A ty se zdají být vyčerpané.
Evropské hlavní města dnes diskutují o něčem, co by ještě před pár lety znělo jako sci-fi thriller: o odvetě. Lotyšská ministryně zahraničí Baiba Braže to vyjádřila jasně — Rusové neustále testují limity, a Evropa potřebuje proaktivnější odpověď. Think tank Globsec napočítal více než 110 aktů sabotáže a pokusů o útoky v Evropě, většinou v Polsku a Francii, s vazbami na Moskvu. To není náhodná série incidentů. To je systematická kampaň.
Od štítů k mečům
Evropská odpověď dosud spočívala v obraně a sankcích. EU schválila devatenáct sankčních balíčků — působivé číslo, které ovšem nevypovídá nic o tom, jak moc Moskvu skutečně bolí. Poslední balíček z října 2024 poprvé cílil i na čínské firmy zapojené do obchodu s ruskou ropou. Od roku 2027 má platit úplný zákaz dovozu ruského zkapalněného zemního plynu. Vojenská pomoc Ukrajině dosáhla desítek miliard eur, NATO posílilo přítomnost na východním křídle.
Obrana, jak se ukazuje, nestačí. „Evropa a aliance si musí položit otázku, jak dlouho jsme ochotni tolerovat tento typ hybridní války… a zda bychom neměli zvážit, že se v této oblasti staneme aktivnějšími,“ řekl německý státní tajemník pro obranu Florian Hahn.
Co to znamená v praxi? Podle zdrojů z evropských vlád a NATO se zvažují společné ofenzivní kybernetické operace proti Rusku, rychlejší atribuce hybridních útoků — tedy okamžité veřejné ukázání prstem na Moskvu — a překvapivá vojenská cvičení vedená NATO na ruských hranicích.
Kybernetická odveta
Některé země už mají právní rámec pro ofenzivní kyberoperace — od Dánska po Českou republiku. Británie údajně v roce 2017 napadla sítě Islámského státu, aby získala informace o jejich programu dronů. Teď se mluví o cílení na systémy kritické pro ruské válečné úsilí — třeba na ekonomickou zónu Alabuga v Tatarstánu, kde Rusko vyrábí drony Shahed, nebo na energetická zařízení a vlaky přepravující zbraně.
Jenže tady narážíme na zásadní dilema. „Mohou si státy řídící se právním řádem dovolit používat stejné nástroje a strategie jako Rusové?“ ptá se Kevin Limonier z pařížského think tanku GEODE. Evropa je svázaná pravidly způsobem, jakým Moskva není. Proto se mluví o „věrohodném popírání“ — operacích, které nelze jednoznačně přičíst konkrétnímu státu. Ironie? Přesně tuhle taktiku Rusko používá léta.
Síla bez eskalace
NATO jako obranná aliance váhá s ofenzivními operacemi. Místo toho sází na demonstrace síly: rychlé oznámení, že za útokem stojí Moskva, a neohlášená vojenská cvičení na hranicích s Litvou nebo Estonskem. Švédský náčelník armády Micael Bydén to shrnuje: „Nemůžeme si dovolit mít strach a úzkost z eskalace.“
Polský premiér Donald Tusk po sabotáži železnice spojující Varšavu a Kyjev nasadil tisíce vojáků na ochranu kritické infrastruktury a obvinil Moskvu ze „státního terorismu“. Italský ministr obrany Guido Crosetto představil plán odvetných opatření včetně vytvoření evropského centra pro boj s hybridní válkou a posílení kybernetických jednotek.
Pro Českou republiku má tato debata přímý dopad. Po ukončení tranzitu ruského plynu se spoléháme na LNG z USA a Kataru a plynovody z Norska. Český průmysl hledá nové trhy kvůli sankcím a ruským protiopatřením. Česko navrhlo zařadit deset představitelů ruského vězeňského systému na sankční seznam. Malý krok? Možná. Ale symbolicky důležitý.
Zdroj info: politico.eu
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
