Vztah na dně: Evropa a Amerika se potřebují, ale důvěra je pryč

Tři dny slibů, ujišťování a diplomatických úsměvů. Tak vypadala letošní Mnichovská bezpečnostní konference, kde se evropští a američtí lídři snažili přesvědčit sebe i ostatní, že transatlantický vztah je v pořádku. Jenže praskliny ve fasádě jsou vidět stále jasněji.

Americký ministr zahraničí Marco Rubio sice nahradil viceprezidenta JD Vance, který loni v Mnichově Evropu doslova seřval, ale tón byl jen o něco mírnější. Podstata zůstává stejná: Amerika má jiné priority a Evropa musí dospět. Oproti loňsku byla americká delegace skutečně méně konfrontační – to ale neznamená, že by se něco zásadního změnilo. Spíš to připomíná vztah, kde po bouřlivé hádce následuje krátké příměří, dokud nepřijde další výbuch.

Seznam křivd se prodlužuje

Donald Trump otevřeně mluví o anexi Grónska, dánského území. Uvaluje cla na evropské spojence. Nová americká pomoc Ukrajině prakticky vyschla. A to nemluvíme o neustálých útocích na evropskou regulaci digitálního prostoru. „Nemyslím si, že budeme pokračovat v obvyklém obchodování,“ řekla lotyšská premiérka Evika Siliņa. Lotyšsko leží na frontové linii případného ruského útoku a jeho bezpečnost závisí na spojencích – pokud se nedá spoléhat na Ameriku, musí se hledat jiná cesta.

Krev, půda a společné zájmy místo hodnot

Rubio svůj projev v Mnichově zarámoval do termínů, které znějí povědomě pro příznivce hnutí „Udělejme Ameriku opět skvělou“. Mluvil o krvi, půdě, křesťanské víře, kultuře, dědictví, jazyku a předcích. Silná slova, ale chybí v nich něco zásadního: společné hodnoty demokracie a právního státu, které po desetiletí držely alianci pohromadě.

Místo toho Rubio nabídl partnerství založené na společných – často ekonomických – zájmech. Problém je, že zájmy se mění. Hodnoty měly být trvalejší. Evropští lídři to pochopili. Jejich reakce byly zdvořilé, ale chladné. Nikdo nechce přetrhnout poslední pouta s Amerikou, jejíž vojáci, jaderné zbraně a vojenské kapacity stále poskytují kontinentu klíčovou ochranu před Ruskem. Ale důvěra? Ta je pryč.

Evropa hledá vlastní cestu

Evropští lídři stále častěji mluví o tom, že se musí spoléhat sami na sebe. Německý kancléř Friedrich Merz prohlásil, že mezinárodní řád založený na právech a pravidlech už neexistuje tak, jak kdysi existoval. Francouzský prezident Emmanuel Macron vyzval Evropu, aby se stala geopolitickou mocností.

Francie, Německo a Švédsko dokonce začaly mluvit o tom, jak by francouzský jaderný arzenál mohl přispět k bezpečnosti kontinentu. Polský prezident Karol Nawrocki šel ještě dál a prohlásil, že Varšava by měla zvážit vývoj vlastních jaderných zbraní. To jsou kroky, které by před pár lety byly nemyslitelné.

Dokonce i britský premiér Keir Starmer, nejproameričtější z velkých evropských lídrů, se obrací ke kontinentu: „Neexistuje britská bezpečnost bez Evropy a evropská bezpečnost bez Británie.“ Finský prezident Alexander Stubb, příležitostný golfový partner Donalda Trumpa, to shrnul jasně: „Americká zahraniční politika se změnila.“

Grónsko jako symbol

Pokud měl někdo pochybnosti o tom, jak vážně to Trump myslí s narušením starého řádu, stačí se podívat na Grónsko. Opakované výzvy k anexi dánského území nejsou jen provokace – jsou to signály, že pravidla hry se změnila.

Republikánský senátor Lindsey Graham, Trumpův spojenec, se to snažil zlehčit: „Koho zajímá, kdo vlastní Grónsko?“ Jenže Evropany to zajímá. Velmi. Dánská premiérka Mette Frederiksen to formulovala jasně: pokud jedna země NATO zaútočí na jinou zemi NATO, pak NATO končí.

Peníze na obranu, ale s podmínkami

Evropa skutečně zvyšuje obranné výdaje na úroveň, kterou jsme neviděli od studené války. To je dlouhodobý americký požadavek, který se konečně plní. Jenže tentokrát s háčkem: velká část těchto peněz je směrována do evropského obranného průmyslu, aby se minimalizovala závislost na vnějších dodavatelích – včetně Spojených států.

Ursula von der Leyenová navrhla oprášit vlastní obranný pakt EU vedle verze NATO. Komisař EU pro obranu Andrius Kubilius zopakoval svou myšlenku vytvořit evropské síly rychlé reakce v počtu až 100 tisíc vojáků, které by nahradily americké jednotky, pokud by byly staženy z kontinentu. Co z toho plyne? Evropa sice stále potřebuje Ameriku, ale už se nechce spoléhat jen na ni. A to je zásadní posun.

Kam to povede?

Přestože Trumpova administrativa nabídla v Mnichově mírnější tón, není na kontinentu shoda, jak se na Ameriku dívat a kam směřuje. Rubio po konferenci odletěl do Maďarska a Slovenska – zemí, které jsou k Rusku přátelštější. A Evropanům neuniklo, že ve svém projevu Rusko a Ukrajinu téměř nezmínil. Jedna věc je jistá: poválečná aliance, jak ji známe, skončila. Otázka zní, co přijde potom. A jestli to Evropa dokáže zvládnout sama.

Zdroj info: politico.eu

Autor: Josef Neštický

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT