Přes 245 miliard dolarů. Tolik stojí zlaté rezervy Německa a Itálie, které stále leží v trezorech amerického Federálního rezervního systému. Tlak na jejich návrat domů roste – ať už kvůli geopolitickým obavám, nebo touze po větší národní suverenitě.
Zlato v cizích rukou
Představte si, že máte doma trezor s rodinným pokladem, ale klíč od něj drží soused na druhém konci světa. Přesně tak se dnes cítí Německo a Itálie, jejichž zlaté rezervy v hodnotě přes 245 miliard dolarů leží v USA. Podle dat Bundesbanky a Banca d’Italia má Německo, držitel druhých největších zlatých rezerv na světě, v USA uloženo 37 % svého zlata, tedy asi 1 236 tun z celkových 3 352 tun. Itálie, třetí v pořadí, tam má 43 % svých rezerv, což znamená zhruba 1 061 tun z celkových 2 452 tun, jak uvádí Financial Times.
Proč je tolik zlata za oceánem? Odpověď sahá až do dob studené války, kdy evropské země posílaly své zlaté rezervy do USA, Londýna či Paříže, aby je chránily před sovětskou hrozbou. Tehdy to dávalo smysl. Dnes, když se geopolitická mapa mění rychleji než počasí, se ale otázka bezpečnosti a důvěry vrací na stůl. A s ní i debata o repatriaci – tedy o návratu zlata domů.
Proč teď?
Dnes je situace jasná: tlak na repatriaci zlata v Německu i Itálii sílí. Hlavním důvodem jsou obavy z geopolitické nestability. Politika amerického prezidenta Donalda Trumpa, která často šokuje svou nevyzpytatelností, zanechává v Evropě hlubokou nedůvěru. Co když USA jednou použijí zlaté rezervy jako nástroj nátlaku, třeba zmrazením aktiv? Není to jen teorie – podobné kroky jsme viděli v minulosti u jiných zemí.
Německo už na tuto nejistotu zareagovalo. Mezi lety 2013 a 2017 přesunulo 674 tun zlata z New Yorku a Paříže zpět do Frankfurtu. Přesto tam zůstává podstatná část rezerv. Itálie zatím váhá, ale debata je i zde čím dál hlasitější, zejména ze strany politických stran jako Bratři Itálie, které volají po větší národní kontrole. Jak uvádí Financial Times, obě země čelí rostoucímu tlaku veřejnosti i politiků na větší transparentnost a fyzickou kontrolu nad svými poklady.
Suverenita versus náklady
Proč by si měly Německo a Itálie zlato nechat vrátit? Argumenty jsou silné. Především jde o národní suverenitu – mít fyzickou kontrolu nad svými rezervami je v době krizí klíčové. Geopolitické konflikty nebo ekonomické otřesy mohou přístup k těmto aktivům zkomplikovat. A pak je tu nedůvěra. Politické kroky USA mohou být nepředvídatelné, a to zvyšuje obavy, jak zdůrazňují někteří evropští politici citovaní v analytických komentářích Financial Times.
Na druhé straně stojí pragmatické hlasy. Bundesbanka opakovaně zdůrazňuje důvěru v bezpečnost a stabilitu amerického Federálního rezervního systému (Fed). Přesun zlata je navíc logisticky náročný a drahý – představte si přepravu tisíců tun zlata přes Atlantik s maximálními bezpečnostními opatřeními. A co víc, držení zlata v USA má strategický význam – umožňuje rychlou likviditu a diverzifikaci v době finančních turbulencí. Není tedy repatriace jen drahým symbolickým gestem, které může narušit diplomatické vztahy?
Tlak na repatriaci zlata bude podle všeho pokračovat. Geopolitická situace zůstává napjatá a politické změny v USA mohou důvěru v americké instituce dál podkopávat. Německo by mohlo pokračovat v částečných přesunech zlata do Frankfurtu, jak naznačují trendy z minulých let. Itálie zůstává opatrnější, ale i zde se může situace změnit, pokud politické hlasy zesílí. Na základě dostupných analýz lze odhadovat, že další země EU by mohly následovat tento trend a přehodnotit své rezervní strategie, což by mohlo mít dlouhodobé dopady na globální finanční architekturu.
Otázka zní: jsme svědky počátku většího posunu, kdy se Evropa snaží zbavit závislosti na USA? Nebo jde jen o dočasnou vlnu populismu, která brzy odezní?
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Petr Poreba
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
