Rusko vzdoruje sankcím: Export roste o 20 % navzdory tlaku Západu

Jsme svědky paradoxu. Zatímco Evropa a Spojené státy uvalují na Rusko jednu sankci za druhou, Moskva si razí cestu k ekonomickému růstu – přinejmenším na poli exportu. Podle studie Der Spiegel, vycházející z analýzy Kolínského institutu pro hospodářský výzkum (IW), Rusko v roce 2024 zvýšilo svůj vývoz o neuvěřitelných 20 % oproti předchozímu roku. Celkové příjmy dosáhly zhruba 330 miliard USD, tedy v přepočtu asi 7,1 bilionu korun. Jak je možné, že země pod takovým tlakem dokáže nejen přežít, ale i prosperovat?

Sankce ano, ale export jde dál

Pojďme se podívat na širší kontext. Sankce proti Rusku nejsou novinkou – začaly už v roce 2014 po anexi Krymu, ale skutečný ekonomický tlak přišel po invazi na Ukrajinu v roce 2022. Západní země, včetně České republiky, se snaží omezit ruské příjmy, aby oslabily jeho schopnost financovat válku. Jenže data ukazují, že tento plán nefunguje tak, jak bychom si přáli. Obchod Ruska se zeměmi jako Německo, Itálie nebo USA klesl až o 92 %, ale Moskva si našla nové partnery. Asie, Afrika a Latinská Amerika se staly novými odbytišti – Asie sama o sobě absorbovala export v hodnotě 329,2 miliardy USD, zatímco EU už jen 36,29 miliardy USD, jak uvádí studie Der Spiegel.

Hlavním motorem ruského exportu zůstávají fosilní paliva, tedy ropa a zemní plyn. Příjmy z ropy vzrostly o více než 26 %, a to i přes mírný pokles objemu o 2 %, což jasně ukazuje na růst cen na světových trzích. Zajímavé je, kam tyto suroviny míří. Turecko zvýšilo dovoz ruských ropných produktů o 25 % na 16,8 milionu tun, Brazílie o 15 % na 7,4 milionu tun a Afrika přijala přes 9,6 milionu tun nafty a benzínu, jak ukazují data z února a prosince 2024. Je to jako kdyby Rusko přehodilo výhybku a místo na Západ zamířilo na Východ a Jih.

Plyn jako trvalý problém Evropy

A co zemní plyn? I tady Rusko ukazuje svou odolnost. Export plynu dosáhl v roce 2024 objemu 100 až 110 miliard kubických metrů, přičemž příjmy z plynovodního plynu vzrostly o 9 % meziročně. Překvapivé je, že Evropská unie zůstává největším odběratelem – 40 % plynovodního plynu a 48 % zkapalněného plynu (LNG) pochází právě z Ruska. Podle dat Eurostatu a CREA se ruský podíl na evropském trhu s plynem dokonce mírně zvýšil z 15 % na 18 %. Jak je možné, že přes všechny sankce a rétoriku o energetické nezávislosti jsme stále tak vázaní na ruský plyn?

Odpověď není jednoduchá. I když EU snížila závislost na ruských fosilních palivech – ropa klesla z 27 % v roce 2022 na pouhá 3 % v roce 2024 a plyn z 45 % na 19 % – úplné odříznutí je stále daleko. A to má své důsledky. Vyšší ceny energií tlačí na inflaci, která zatěžuje domácnosti i firmy. My všichni to cítíme na vlastní kůži, ať už u pokladny v obchodě, nebo při placení účtů za topení.

Česko na cestě k nezávislosti

Podívejme se teď na naši situaci. Česká republika udělala v posledních letech obrovský krok vpřed. Od dubna 2025 jsme historicky poprvé nezávislí na ruské ropě díky rozšíření ropovodu TAL, a už od začátku roku 2025 nedovážíme ruský plyn. To je úspěch, na který můžeme být hrdí. Ale za jakou cenu? Obchodní vztahy s Ruskem se po roce 2022 prakticky zhroutily, český export tam klesl na minimum a počet firem s ruským vlastnictvím u nás se za poslední tři roky snížil o 15 %. Oproti loňsku jsme sice energeticky bezpečnější, ale ekonomické dopady sankcí a vyšších cen energií cítíme i my.

Sankce – fungují, nebo ne?

Ruská ekonomika přitom není bez problémů. Inflace se očekává mezi 7 % a 8 % v roce 2025, vládní schodek roste a přístup k moderním technologiím je omezený. Přesto ekonomika vykazuje odolnost, a to hlavně díky exportu surovin a růstu obranného průmyslu. Moskva se přizpůsobila – hledá nové trhy, obchází omezení přes třetí země a posiluje domácí produkci.

Západní analytici varují před dlouhodobou izolací Ruska, zatímco jiní upozorňují, že příjmy z exportu fosilních paliv přímo financují válečný průmysl. Jak dlouho může tento stav pokračovat? A co to znamená pro geopolitickou stabilitu?

Pohled do budoucna není jednoznačný. Rusko má jasný cíl – přeorientovat export na východní a jižní trhy a do roku 2030 zvýšit nerostný neenergetický export na 248 miliard USD. Mezinárodní měnový fond (MMF) však očekává zpomalení růstu ruského HDP na pouhých 1,5 % v roce 2025. Na druhé straně Evropská komise plánuje do roku 2027 úplně ukončit dovoz ruských energií. Pro nás v Česku to znamená pokračování v diverzifikaci zdrojů a investicích do energetické bezpečnosti.

Otázka zní: dokážeme se jako Evropa skutečně od Ruska odpoutat, aniž bychom na to doplatili ještě víc? Nebo se budeme muset smířit s tím, že ruský export – a s ním i vliv Moskvy – bude mít trvalejší charakter?

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT

Autor: Petr Poreba