Evropský parlament má schválit dvě opatření, která by výrazně zpřísnila azylová pravidla v celé Unii. Jde o možnost deportace žadatelů o azyl do takzvaných bezpečných třetích zemí – i když tam dotyčný nikdy nebyl – a o společný seznam bezpečných zemí původu, který umožní rychle zamítat žádosti s odůvodněním, že ochrana není potřeba. Na seznamu se objevují země jako Bangladéš, Kolumbie, Egypt, Indie, Kosovo, Maroko, Tunisko, ale i kandidáti na vstup do EU – Turecko a Gruzie.
Obě opatření už prošla výborem pro občanské svobody (LIBE) s podporou aliance táhnoucí se od středopravé Evropské lidové strany (EPP) až po krajně pravicové frakce Patriots for Europe a Europe of Sovereign Nations. A právě tady se odehrává politický posun, který stojí za pozornost.
Když se hranice rozostřují
EPP, která ještě před volbami v roce 2024 slibovala, že s krajní pravicí nebude spolupracovat, s ní dnes hlasuje v klíčových otázkách. „Vidíme, jak se EPP posouvá naším směrem,“ konstatuje Marieke Ehlers z Patriots for Europe. „To, co slíbili voličům, mohou dodat jen s námi.“
Alessandro Ciriani z italské ECR to popisuje pragmaticky: „Příliš dlouho byla migrační politika EU uvězněna v ideologické polarizaci, která bránila konkrétním řešením.“ Pro zelené a sociální demokraty je tahle „pragmatičnost“ spíš kapitulací. „Adopce těchto návrhů je posledním důkazem, že krajní pravice řídí migrační agendu předsedkyně Komise Ursuly von der Leyen,“ říká Tineke Strik, koordinátorka Zelených ve výboru LIBE.
Cecilia Strada z frakce S&D jde ještě dál: „Když se pravicové skupiny spojí, vždycky to dopadne na úkor práv – zejména těch nejzranitelnějších.“
Problém s transparentností
Seznam bezpečných zemí vychází částečně z hodnocení Evropské agentury pro azyl (EUAA), která ale své analýzy nezveřejnila. „Komise by měla být povinna tyto analýzy zveřejnit, aby občanská společnost i veřejnost mohly lépe pochopit skutečnou situaci v navrhovaných zemích,“ upozorňuje liberální poslankyně Abir Al-Sahlani.
Silvia Carta z Platformy pro mezinárodní spolupráci ohledně migrantů bez dokladů dodává, že bez zveřejnění těchto dokumentů bude téměř nemožné napadnout deportace právní cestou. Komise na dotaz, zda hodnocení zveřejní, odpověděla vyhýbavě: informace od agentury jsou prý jen jedním ze zdrojů, vedle vstupů od UNHCR, diplomatické služby EU či nevládních organizací.
Pakt, který má vstoupit v platnost
Tyto kroky přicházejí v době, kdy se EU chystá na plnou implementaci nového Paktu o migraci a azylu, schváleného v roce 2024. Ten má začít platit v červnu 2026 a klade důraz na rychlejší prověřování žádostí na hranicích a zrychlené návraty neúspěšných žadatelů. Ursula von der Leyen ho oslavovala jako „nejvýznamnější úspěch“. Humanitární organizace ale varují, že pakt postrádá lidskoprávní zaměření a naopak v něm převažuje „zpřísnění bezpečnostního přístupu a kriminalizace migrace jako takové“.
Česká republika se na implementaci paktu připravuje, i když nová vláda ho formálně odmítá. Paradox? Spíš realita evropské politiky, kde se rétorika a praxe ne vždy potkávají. Migrační politika EU se mění rychleji, než by se před pár lety zdálo možné. Krajní pravice už není jen hlasitým kritikem na okraji – stala se spoluhráčem u stolu, kde se rozhoduje.
Zdroj info: Euractiv
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
