Minulý týden Brusel formálně schválil úplný zákaz dovozu ruského plynu od podzimu příštího roku. Téměř současně se devět evropských zemí v Hamburku dohodlo na výstavbě obří propojené elektrické sítě v Severním moři – má společně dodat 100 gigawattů offshore větrné energie.
Dvě zdánlivě nesouvisející události, které dohromady vypovídají víc než desítky strategických dokumentů: Evropa se loučí s jedním modelem energetické bezpečnosti a hledá jiný.
Konec jedné závislosti, začátek další?
Že Rusko v roce 2021 dodávalo 45 procent veškerého plynu do EU, dnes zní jako číslo z jiné éry. Co přišlo místo toho? Dovoz zkapalněného zemního plynu z USA vzrostl z 18 milionů tun v roce 2021 na 65 milionů tun loni. Evropa se stala největším regionálním odběratelem amerického LNG. A Komise mezitím slíbila, že do konce roku 2028 utratí 750 miliard dolarů za americkou ropu, plyn a jaderné produkty.
Vypadá to, že Evropa vyměnila jednoho dominantního dodavatele za druhého. Což by samo o sobě nemusel být problém, kdyby nešlo o strategii, která stále staví na dovozu paliv – a tedy na vystavení se mezinárodním trhům, geopolitickým tlakům a cenové volatilitě. Chladný leden letošního roku ukázal, jak křehká tahle rovnováha je: naplněnost zásobníků klesla na nejnižší úroveň od roku 2022, ceny na burze TTF vyskočily o víc než 30 procent.
Elektřina místo plynu. Ale jak rychle?
Hamburská dohoda naznačuje jiný směr. Energetická bezpečnost nespočívá v tom, kolik plynu dokážeme dovézt, ale v tom, jak rychle dokážeme postavit systém založený na elektřině, větru a slunci. Elektrifikace dopravy, tepelná čerpadla místo plynových kotlů, bateriové úložiště, chytré sítě – to všechno snižuje závislost na zahraničních dodávkách a zároveň chrání před cenovými šoky.
Jenže Evropa zatím posílá smíšené signály. Na jedné straně staví větrné farmy a investuje do obnovitelných zdrojů. Na druhé straně zmírnila plánovaný zákaz spalovacích motorů od roku 2035 – což znamená, že auta na benzín a naftu zůstanou na silnicích déle, a s nimi i závislost na ropě. Energetická bezpečnost je rovnice: nabídka musí pokrýt poptávku. A snížení poptávky je stejně účinné jako zvýšení nabídky. Možná i účinnější.
Elektrická síť jako strategické aktivum
Energetická bezpečnost už není jen o palivech. Je o infrastruktuře. O elektrické síti, která se rychle stává páteří evropské ekonomiky i bezpečnostní architektury. Bez masivních investic do sítí se obnovitelné zdroje nerozšíří, elektrifikace se zastaví a zranitelnost poroste.
Česká republika v tom není výjimkou. Odklon od jednostranné závislosti na ruském plynu se podařil díky kapacitám v zahraničních LNG terminálech a posílení propojení se západními sousedy. Ale to je teprve začátek. Co bude následovat: investice do sítí, do flexibility systému, do digitalizace. A taky do odolnosti vůči kybernetickým útokům – protože čím víc je systém propojený, tím víc je zranitelný.
Evropská komise právě reviduje svůj rámec energetické bezpečnosti. Politický moment je příhodný – zejména po tom, co Donald Trump označil větrné turbíny za „poražené“ a zároveň pohrozil cly těm evropským zemím, které se budou bránit jeho plánům. Ironie osudu: právě Trump může Evropu přimět, aby si konečně uvědomila, že skutečná bezpečnost nespočívá v dovozu paliv, ale v budování vlastního, odolného energetického systému.
Energetická zranitelnost Evropy nikdy nebyla o nedostatku paliv. Byla o závislosti. A čistá energie není jen klimatický cíl – je to nejspolehlivější dlouhodobá bezpečnostní strategie, jakou Evropa má. Zbývá jen zjistit, jestli je ochotná dostatečně investovat.
Zdroj info: Euractiv.com
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
