Představte si, že se dva sousedé dohodnou na stavbě společného domu. Nakoupí materiál za stovky miliard, najdou architekty, přizvou i třetího partnera. A pak se tři roky hádají o to, kdo bude držet kladivo. Přesně to se děje s nejambicióznějším evropským obranným projektem posledních dekád – stíhačkou budoucnosti FCAS.
Když Paříž s Berlínem nemluví
V roce 2017 to vypadalo jako začátek nové éry. Emmanuel Macron a Angela Merkelová slavnostně oznámili program Future Combat Air System – stíhačku šesté generace s rojem dronů a „bojovým komunikačním systémem“, která měla nahradit stávající letouny do roku 2040. Španělsko se přidalo v roce 2019. Rozpočet: přes 100 miliard eur. Ambice: konečně sjednotit roztříštěnou evropskou obrannou výrobu.
V únoru 2026 ale německý kancléř Friedrich Merz veřejně připustil, že projekt „projekt už podle něj nedává smysl“. Oficiálně prý jde o technický problém – Francie potřebuje letoun schopný nést jaderné zbraně a startovat z letadlových lodí, Německo ne. Realita je prozaičtější: dva hlavní průmysloví partneři, francouzský Dassault Aviation a německá divize Airbusu, se už roky nemohou dohodnout, kdo bude šéfovat vývoji samotné stíhačky.
Dassault versus Airbus: Souboj titánů
Éric Trappier, šéf rodinné firmy Dassault, opakovaně zdůrazňuje, že jeho společnost dokáže navrhnout a postavit stíhačku kompletně sama – od A do Z. A má pravdu. Jejich Rafale je exportní hit s objednávkami až do poloviny třicátých let. Proč by měli sdílet know-how s konkurencí?
Dassault má se spoluprací špatné zkušenosti. V osmdesátých letech opustili projekt Eurofighter – právě proto, že nechtěli být vedeni. Letoun nakonec postavila Británie, Itálie, Německo a Španělsko. Bez Francie.
Na druhé straně Airbus, přestože je gigantem v civilním letectví, nikdy nepostavil stíhačku úplně sám. Německé inženýrské týmy navíc vnímají Dassault jako konkurenta, ne partnera. „Pro německou část Airbusu nebylo přirozené opustit existující schéma Eurofighteru,“ vysvětluje Bertrand de Cordoue, bývalý šéf evropských a NATO záležitostí Airbusu.
Když se mění mocenská rovnováha
Od roku 2017 se změnilo leccos. Tehdy Německo utrácelo za obranu skromně, Francie byla uznávaným lídrem. Dnes Berlín plánuje do roku 2029 investovat 150 miliard eur – téměř dvojnásobek francouzského rozpočtu. Po ruské invazi na Ukrajinu a historickém rozvolnění takzvané dluhové brzdy, Německo náhle nemusí ustupovat.
Francie má desetiletí zkušeností s tím, že je v Evropě uznávaným obranným lídrem. Teď se ale Německo cítí silnější – a není ochotné ustupovat. Situaci komplikuje i rostoucí rozkol mezi Paříží a Berlínem. Začátkem února německý ministr zahraničí Johann Wadephul veřejně vyzval Francii, aby víc utrácela za armádu. V rámci NATO se diskutuje o výrazném zvýšení obranných výdajů do roku 2035 – a Wadephul naznačil, že francouzské úsilí je „nedostatečné“.
Evropa bez stíhačky, nebo se čtyřmi?
Ironie celé situace? Evropa už dnes provozuje tři konkurenční stíhačky – Eurofighter Typhoon, francouzský Rafale a švédský Gripen. Šéfové Airbusu léta varují, že kontinent musí tyto projekty konsolidovat. Kolaps FCAS by udělal pravý opak.
Místo jedné stíhačky budoucnosti by Evropa mohla skončit se čtyřmi: britsko-italsko-japonský Tempest (plánovaný na rok 2035), případný samostatný francouzský a německý projekt, plus nástupce švédského Gripenu. Při kolektivních výdajích 381 miliard eur ročně, které se jen těžko mění v reálnou bojovou sílu, je to neefektivní využití prostředků.
Guillaume Faury, šéf Airbusu, tento týden navrhl kompromis: dvě různé stíhačky propojené společným cloudem a drony. „Pokud nás k tomu zákazníci vyzvou, podpoříme řešení se dvěma stíhačkami,“ řekl při prezentaci výsledků firmy.
Macron jako obchodní zástupce
Zatímco se FCAS rozpadá, Macron tento týden letěl do Dillí přesvědčovat Indii, aby koupila přes 114 Rafalů. V podstatě dělá obchodního zástupce Dassaultu – firmě, která odmítá spolupracovat na náhradě vlastního bestselleru.
Bývalý vysoký francouzský úředník, který si nepřál být jmenován, to shrnul výstižně: „Dassault není snadný partner. Mají úžasné inženýry, ale politicky se chovají, jak chtějí. A teď ten program ani nepotřebují, mají spoustu exportních zakázek. Tak jsou velmi pohodlní. A jejich kolaborativní duch není dobrý. Štve mě to.“
Co z toho plyne?
Projekt FCAS byl podle všeho koncipován „na velmi vysoké politické úrovni“, bez širší diskuse o tom, zda země vůbec mají stejné potřeby. „Německo a Francie nevede válku stejným způsobem,“ říká zmíněný úředník.
Na mnichovské bezpečnostní konferenci Macron upozornil, že Evropa si podkopává i těch pár společných projektů, které má, místo aby vytvářela další. Jeho mandát ale končí v květnu 2027. A možná nástupkyně Marine Le Pen, jejíž Národní sdružení je měkčí vůči Rusku, by projekt mohla opustit úplně.
Zatímco Donald Trump říká Evropě, že je čas platit si vlastní bezpečnost, a hrozba z Ruska roste, kontinent nedokáže dohodnout ani to, kdo bude držet tužku nad výkresem stíhačky. Možná by Airbus s Dassaultem opravdu měli jít na terapii. Jenže má Evropa ještě čas na párovou psychoterapii?
Zdroj info: The Guardian
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
