Evropští lídři se sešli v kyperské Nikósii, aby projednali příští dlouhodobý rozpočet Unie. Málokdo čekal průlom. António Costa, předseda Evropské rady, sice označil debatu za „důležitý milník“, ale diplomaté za zavřenými dveřmi mluvili jinak: „Neočekávejte, že někdo ustoupí ze svých pozic. Na to je ještě příliš brzy.“
Evropa se tak opět ocitá v situaci, kterou zná až příliš dobře – v patu nad čísly, která mají definovat budoucnost kontinentu. Tentokrát jde o víceletý finanční rámec na období 2028–2034, tedy o balík v hodnotě zhruba 1,8 bilionu eur. Zatímco Evropská komise a Evropský parlament tlačí na navýšení, takzvané „šetrné“ země – v čele s Německem a Nizozemskem – stojí pevně na brzdě. A nikdo nechce ustoupit jako první.
Válka v Íránu jako katalyzátor i brzda
Ironií osudu je, že právě válka v Íránu, která vyhnala ceny ropy a plynu do výšin, učinila rozpočtovou debatu ještě naléhavější – a zároveň složitější. Energetická krize, která zasáhla Evropu na jaře 2026, přiměla vlády k masivním výdajům na podporu domácností a firem. Národní rozpočty jsou napjaté. Kde vzít peníze na ambiciózní evropské projekty, když sotva stačíme doma?
Přesto Costa trvá na tom, že diskuse „je naléhavější než kdy jindy“. A má pravdu – pokud se Unie neshodne do konce roku 2026, hrozí, že jednání zasáhnou francouzské prezidentské volby, v nichž podle průzkumů vede krajní pravice. To by mohlo celý proces ještě více zkomplikovat. Nebo zcela zablokovat.
Co je vlastně v sázce?
Rozpočet EU, který dnes představuje přibližně jedno procento hrubého národního důchodu, má podle Komise financovat klíčové priority: konkurenceschopnost, obranu, zemědělství i kohezi. Evropský parlament dokonce požaduje navýšení o deset procent oproti návrhu Komise – tedy na zhruba 2 biliony eur v běžných cenách.
Právě tady narážíme na základní rozpor. Brusel vidí v rozpočtu nástroj, jak čelit globálním výzvám – od klimatické krize po geopolitické napětí. Národní vlády vnímají každé euro navíc jako zátěž pro vlastní daňové poplatníky. Německý ministr financí Christian Lindner to nedávno vyjádřil jasně: „Nejprve musíme konsolidovat doma. Teprve poté můžeme mluvit o navyšování příspěvků do Bruselu.“ Nizozemský premiér Dick Schoof přikývl – a s ním i řada dalších států.
V době, kdy je nutné masivně investovat do obrany a zároveň tlumit dopady energetické krize, je ochota přispívat do společné kasy minimální. Možná ještě nikdy nebyla tak nízká.
Vlastní zdroje: spása, nebo politické minové pole?
Jedním z nejkontroverznějších bodů debaty jsou takzvané „vlastní zdroje“ – nové příjmy na úrovni EU, které by měly pomoci splácet dluh z pandemického fondu obnovy. Evropská komise navrhuje například daně z vyřazené elektroniky, tabáku či velkých korporací. Jenže jak přiznal irský premiér Micheál Martin, tyto návrhy „nezískaly mezi 27 členskými státy příliš velkou podporu “.
Není divu. Zavádění nových daní je vždy politicky citlivé. V době, kdy vlády čelí inflaci a rostoucím životním nákladům, jde o téma, které může snadno vyvolat odpor voličů. Přesto si mnozí uvědomují, že bez nových zdrojů příjmů bude obtížné financovat ambice, které si Unie vytyčila. Kruh se uzavírá: chceme víc, ale platit nechceme.
Kypr jako prostředník
Kyperské předsednictví Rady EU se tak ocitá v nelehké pozici. Má za úkol zmapovat postoje jednotlivých zemí a do června předložit klíčový vyjednávací dokument. Jak přiznal jeden z vysokých unijních úředníků: „Je to obtížná diskuse. Ale jednání musí pokračovat.“
Pikantní je, že právě Kypr vykázal v roce 2025 rozpočtový přebytek ve výši 3,4 procenta HDP – číslo, o kterém se většině evropských zemí může jen zdát. Možná právě proto se summit konal pod kyperským sluncem – jako připomínka, že fiskální disciplína a ekonomický růst se nevylučují. Nebo jako ironie: země, která má peníze, moderuje debatu těch, kdo je nemají.
Zatím pouze mapování terénu
Páteční debata v Nikósii pravděpodobně nepřinesla průlom. Pomohla ale upevnit shodu na tom, že nové vlastní zdroje budou nezbytné, a zároveň přesněji vymezit červené linie jednotlivých států. Summit tak nebyl o řešení, ale o mapování terénu.
Otázka zní, zda si Evropa může dovolit čekat. S válkou v Íránu, rostoucími obrannými výdaji a blížícími se volbami ve Francii se prostor pro manévrování zužuje. A zatímco se lídři setkávali na Kypru, čas běžel dál. Možná stojí za to připomenout si staré přísloví: kdo se bojí, nesmí do lesa. Evropa do lesa musí. Jenže s prázdnou kapsou a rozhádanými partnery to nebude jednoduchá cesta.
Zdroj info: Euractiv.com
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
