Rumen Radev sice vyhrál volby a má vlažný vztah k Ukrajině, ale bulharská realita je daleko komplikovanější, než si Kreml představuje. A hlavně: Radev není Orbán.
Když v dubnu 2026 Bulhaři poosmé za posledních pět let zamířili k volebním urnám, mnozí pozorovatelé si povzdechli: tady to zase začíná. Progresivní Bulharsko bývalého prezidenta Rumena Radeva nakonec získalo přes 44 procent hlasů – výrazné vítězství v zemi, kde se vlády mění rychleji než trendy na sociálních sítích. A protože Radev otevřeně odmítá vojenskou pomoc Ukrajině a považuje sankce vůči Rusku za neúčinné, začaly se okamžitě rojit spekulace: je tohle nový Viktor Orbán? Odpověď je ale složitější – a Moskva by se mohla dočkat překvapení.
Bulharsko není Maďarsko
Viktor Orbán dokázal z malého středoevropského státu vybudovat hráče, který umí blokovat unijní rozhodnutí a vyjednávat si výjimky. Měl na to politickou obratnost a především stabilní většinu. Rumen Radev má zatím jen volební vítězství – a v zemi, kde koalice padají rychleji než listí na podzim, to není zrovna pevný základ.
Radev, bývalý vojenský pilot, rezignoval v lednu na prezidentský post, aby získal reálnou moc. Jenže i s 44 procenty bude muset hledat koaličního partnera. Jeho největší rival, Bojko Borisov z GERB (necelých 13 procent), zastává prozápadní kurz – pro NATO, pro Unijní, proukrajinský. Radev proti němu postavil kampaň na kritice oligarchie a korupce. Spolupráce? Nepravděpodobná. Aliance s krajně pravicovým a otevřeně proruským hnutím Obrození? Ještě méně reálná, pokud chce Radev udržet alespoň zdání prozápadní orientace.
Chudá země s prázdnými vesnicemi
Bulharsko není bohaté. Severozápadní oblasti jsou vylidněné – prázdné domy, zabedněná okna, opuštěné restaurace. Lidé mizejí za prací nejen na Západ, ale i do Turecka. Bulharsko tak zůstává jednou z mála zemí EU, odkud se za lepším životem stále výrazně odchází.
Korupce je dlouhodobý problém, politické elity se střídají bez jasné kontinuity a od pandemie se konalo osm voleb. Přesto – nebo právě proto – vstoupilo Bulharsko 1. ledna 2026 do eurozóny. Formálně je tedy ještě pevněji zakotveno na Západě. Jenže ekonomická integrace neznamená automaticky politickou loajalitu.
Ruský vliv: hluboký, ale ne všemocný
Rusko má v Bulharsku historické, kulturní i ekonomické vazby. Do roku 2022 bylo Bulharsko silně závislé na ruském plynu. Moskva využívá korupční prostředí jako nástroj vlivu, podporuje dezinformační kampaně a snaží se ovlivňovat dění v Černém moři. Podpora Vladimira Putina po invazi na Ukrajinu klesla, ale zůstává relativně vysoká v porovnání s jinými zeměmi EU.
Přesto: Bulharsko plánuje ukončit tranzit ruského plynu do Srbska a Maďarska. Je členem NATO od roku 2004, EU od roku 2007 a nyní i eurozóny. To není profil země, kterou lze snadno přetvořit v geopolitického spojence Kremlu.
Radev se podobá spíš Robertu Ficovi – kombinuje kritiku Západu s pragmatickým přístupem k ekonomice a EU. Ale ani Fico není Orbán. A Radev už vůbec ne.
Takže co teď?
Rusko možná doufá, že si v Sofii najde nového spojence, který bude brzdit unijní sankce a oslabovat podporu Ukrajině. Jenže bulharská realita je příliš nestabilní a zároveň příliš pevně zakotvená v evropských strukturách na to, aby se z ní stala druhá Budapešť. Radev bude muset hledat koalici, řešit ekonomické problémy a balancovat mezi Bruselem a domácím publikem.
Možná se Moskvě podaří ovlivňovat bulharskou politiku na okraji. Ale dosadit tam nového Orbána? To by chtělo víc než jen volební vítězství jednoho bývalého pilota.
Zdroj info: Interia.pl
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT

