Evropa chce vlastní armádu. A počítá s Ukrajinou

Když se Amerika obrací k Pacifiku

Kubilius svůj návrh představil na konferenci právní služby EU s otázkou, která zní téměř provokativně: Jsou dnešní smlouvy a instituce pro evropskou obranu spíše pomocí, nebo překážkou? Odpověď naznačuje jasně – překážkou. Současné uspořádání totiž omezuje Evropskou komisi na průmyslovou politiku a vnitřní trh, zatímco teritoriální obrana zůstává výhradně v rukou jednotlivých států a NATO.

To fungovalo, dokud Spojené státy garantovaly bezpečnost kontinentu. Dnes se ale Washington stále více soustředí na indo-pacifický region, Donald Trump opakovaně zpochybňuje americké závazky vůči NATO a ruská invaze na Ukrajinu ukázala, že válka v Evropě není jen historická vzpomínka. Přinejmenším pro Brusel je to jasné: spoléhat se výhradně na někoho jiného už není strategie.

Model Schengen pro tanky

Kubilius navrhuje obejít současná omezení podobně, jako to Evropa udělala s volným pohybem – vytvořit novou mezivládní dohodu po vzoru schengenské smlouvy. Taková obranná unie by mohla fungovat paralelně s EU, ale s vlastními pravidly, institucemi a – což je klíčové – s účastí zemí, které nejsou členy Unie.

Británie by tak mohla být zpátky u stolu, aniž by musela řešit brexit. Norsko, které je v NATO, ale ne v EU, by získalo formální roli. A Ukrajina? Ta by nebyla jen příjemcem pomoci, ale rovnocenným partnerem s bojovými zkušenostmi, které nikdo jiný v Evropě nemá. Ostatně ukrajinský obranný průmysl už dnes dostává stovky milionů eur z evropských programů – z 57 nových projektů Evropského obranného fondu, do kterých Komise v dubnu investovala 1,07 miliardy eur, se mnohé týkají právě ukrajinských subjektů.

Peníze už tečou, chybí struktura

Evropa v posledních letech spustila řadu finančních nástrojů: program ASAP na nákup munice za 500 milionů eur, iniciativu SAFE s objemem 150 miliard eur, Evropský obranný fond s rozpočtem 8 miliard eur do roku 2027. Plán ReArm Europe má mobilizovat až 800 miliard eur. Česko samo může z programu SAFE čerpat přes 2 miliardy eur – Komise český plán schválila 25. března, Rada EU ho potvrdila 10. dubna.

Jenže peníze samy o sobě armádu nevytvoří. Čísla jsou impozantní, ale chybí centralizované velení, společná strategie, jasné rozdělení odpovědností. A hlavně politická vůle vzdát se části národní suverenity v oblasti, která je tradičně považována za nedotknutelnou – obranu vlastního území.

Evropská armáda: sen, nebo nutnost?

Myšlenka společné evropské obrany se táhne od roku 1950, kdy Evropské obranné společenství ztroskotalo dřív, než vůbec vzniklo. Společná bezpečnostní a obranná politika byla formálně založena až v roce 1999, ale zůstala spíše na papíře než v kasárnách.

Dnes je situace jiná. Rusko vede válku na evropských hranicích. Íránské útoky na Kypr v březnu 2026 vedly k diskusím o aktivaci článku 42.7 o vzájemné pomoci – mechanismu, který byl poprvé použit už v listopadu 2015, když Francie požádala o podporu po teroristických útocích v Paříži. Evropské státy tehdy vyslaly vojenské jednotky, ale koordinace byla roztříštěná. Amerika zároveň naznačuje, že Evropa si musí poradit sama.

Kubilius a předsedkyně Komise Ursula von der Leyen už dříve mluvili o stálé evropské armádě o síle 100 000 vojáků, o vlastní Radě bezpečnosti EU a o integraci ukrajinského obranného průmyslu. To všechno zní ambiciózně – možná až příliš.

Co z toho plyne?

Návrh nové obranné smlouvy bude muset projít schválením všech zúčastněných států. To znamená vyjednávání, kompromisy, možná i referenda. Některé země – například Irsko nebo Rakousko – mají neutralitu zakotvenou v ústavě. Jiné se budou obávat, že ztratí kontrolu nad vlastní armádou. A pak je tu otázka, zda Británie vůbec bude do projektu chtít.

Pokud se ale Evropa chce bránit sama, bude potřebovat víc než fondy a programy. Bude potřebovat strukturu, velení a politickou odvahu. Kubilius to ví. Ale vědí to i ostatní?

Zdroj info: United24 Media

Autor: Petr Poreba 

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT