Evropský parlament schválil ambiciózní klimatický cíl – do roku 2040 snížit emise skleníkových plynů o 90 procent oproti roku 1990. Pro hlasovalo 413 poslanců, proti 226, zdrželo se 12. Jde o další milník na cestě k uhlíkové neutralitě do roku 2050. Jenže čím blíž k cíli, tím hlasitější jsou otázky: Je to reálné? A kolik to bude stát?
Devadesát procent mínus a pět procent odjinud
Nový cíl znamená víc než jen číslo v dokumentu – jde o právně závazný klimatický cíl, který má nasměrovat celou Unii k radikální transformaci energetiky, průmyslu i dopravy. Oproti původnímu návrhu Evropské komise z července 2025 však legislativa prošla řadou úprav. A právě ty odhalují, jak křehká je shoda mezi členskými státy.
Největší změnou je zavedení flexibility. Od roku 2036 si budou moci členské státy započítat až pět procentních bodů snížení emisí prostřednictvím mezinárodních uhlíkových kreditů z partnerských zemí. Část své klimatické práce může Evropa „outsourcovat“ do zahraničí. Podmínkou je, že kredity budou pocházet z projektů v souladu s Pařížskou dohodou a z odvětví, která nejsou pokryta evropským systémem obchodování s emisemi (ETS).
Aktivistické skupiny to kritizují jako přesouvání odpovědnosti. A mají částečně pravdu – mechanismus otevírá prostor pro to, aby Evropa platila za snižování emisí jinde, místo aby je radikálně omezila doma. Jenže pokud má klimatická politika fungovat globálně, musí zahrnovat i spolupráci s rozvojovými zeměmi. Otázka je, zda to nebude jen alibi pro pomalejší tempo změn v Evropě samotné.
Odklad ETS2 – úleva, nebo varování?
Další kompromis se týká systému emisních povolenek pro dopravu a vytápění budov, známého jako ETS2. Jeho zavedení bylo odloženo z roku 2027 na rok 2028 – a některé státy tlačí na další odklad. Důvod? Obavy z dopadu na domácnosti a firmy v době, kdy ceny energií zůstávají citlivým tématem.
Tady se ukazuje paradox evropské klimatické politiky: cíle jsou ambiciózní, ale ochota nést jejich náklady klesá s tím, jak se blíží konkrétní opatření. ETS2 má zpoplatnit emise z aut a kotlů – tedy z oblastí, které se dotýkají každého. A právě proto je politicky toxický. Nikdo nechce být tím, kdo lidem zdraží benzín a topení.
Česko hlasovalo proti – a není samo
Česká republika patřila mezi státy, které hlasovaly proti finální podobě dohody. Vyjednala sice zmírnění cíle na 85 procent pro celou EU a zavedení flexibilních mechanismů, ale i tak považuje cíl za nerealistický a extrémně nákladný. Není v tom osamocená – řada středoevropských a východoevropských zemí sdílí podobné výhrady.
Evropská komise bude pokrok vyhodnocovat každé dva roky a bude brát v úvahu nejen vědecká data, ale i konkurenceschopnost průmyslu, ceny energií a jejich dopad na domácnosti. Může také navrhnout úpravu cíle. To je pojistka – ale také signál, že ani tvůrci legislativy si nejsou jistí, zda je cíl dosažitelný bez zásadních ekonomických otřesů.
Evropa jako lídr – nebo osamělý běžec?
Eurokomisař pro klima Wopke Hoekstra to vyjádřil jasně: „Evropa táhne klimatický vozík, ale zbytek světa se za ním moc nežene.“ A to je možná největší riziko celé strategie. Pokud Evropa půjde příliš rychle a příliš daleko sama, může ztratit konkurenceschopnost vůči regionům, které si klimatické ambice nemohou – nebo nechtějí – dovolit. Otázka tedy nezní, zda je cíl 90 procent technicky dosažitelný. Otázka zní: za jakou cenu, a kdo ji nakonec zaplatí?
Zdroj info: TASR
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
