Premiér Donald Tusk veřejně vyzval prezidenta Karola Nawrockého, aby přestal porušovat ústavu a vměšovat se do zahraniční politiky. Spor vygradoval kvůli tomu, kdo bude Polsko reprezentovat na summitu G20. Zatímco Tusk trvá na ústavním rozdělení pravomocí, Nawrocki si nárokuje roli hlavního vyjednavače – a Trumpova administrativa mu v tom dává za pravdu.
Boj o G20: kdo mluví za Varšavu?
Polsko se dostalo mezi elitní dvacítku největších ekonomik světa. Místo oslavy ale vypukl spor o to, kdo vlastně bude zemi reprezentovat na summitu v Johannesburgu. Tuskova vláda navrhla společný postup: dva „šerpové“, jeden z kabinetu, druhý z prezidentského paláce. Nawrockého tým ale zamířil rovnou do Washingtonu – a vrátil se s jasným vzkazem: prezidentův vyslanec Marcin Przydacz má být hlavním polským reprezentantem.
Tusk na to reagoval ostře. Podle něj se prezidentův tábor snaží přesouvat pravomoci „silou faktů, podvody a intrikami“. Nawrockého mluvčí Rafał Leśkiewicz to označil za „perfidní manipulaci“ a dodal, že Bílý dům „plně chápe“, že prezident je nejvyšším mezinárodním reprezentantem země.
Polská ústava je v tomto ohledu poměrně jasná: zahraniční politiku vede vláda, prezident ji může spoluvytvářet, ne však řídit. Nawrocki si ale zjevně myslí něco jiného.
Auto se dvěma volanty
Ministr zahraničí Radosław Sikorski nedávno použil výstižné přirovnání: Polsko je jako auto se dvěma volanty. Funguje to, dokud oba řidiči jedou stejným směrem.
Tusk usiluje o návrat Polska do jádra Evropské unie, o obnovení důvěry Bruselu a posílení transatlantických vazeb. Nawrocki prosazuje konzervativnější, národně orientovanou politiku s důrazem na úzké vztahy se Spojenými státy – konkrétně s Trumpovou administrativou. Problém je, že tyhle dva směry se míjejí.
Od srpna 2025, kdy Nawrocki nastoupil do funkce, vetoval už sedmnáct zákonů schválených Tuskovou parlamentní většinou. Podle některých komentátorů jde o „nejtěžší a nejbouřlivější kohabitaci“ v dějinách Polska. A to je v zemi, kde se politické přetahování nikdy nekonalo v rukavičkách, co říct.
Cena chaosu: Polsko mimo hru
Důsledky si Varšava už odnáší. Polsko bylo vynecháno z klíčových jednání o Ukrajině. Kdo by zval zemi, která sama neví, kdo za ni mluví?
S třetí největší armádou v NATO a jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik v Evropě by Polsko mělo být přirozeným lídrem regionu. Geograficky i politicky je klíčovým hráčem ve střední Evropě. Přesto jeho diplomatická váha mizí v mlze domácích půtek. Zatímco Berlín, Paříž nebo Londýn mluví jedním hlasem, Varšava nabízí dvě verze pravdy – a svět si vybírá tu, která se mu hodí.
Tusk to vyjádřil jasně: „Mezinárodní hra se dnes hraje o velkou sázku: bezpečnost Polska a nezávislost Ukrajiny. Pokud pan prezident nechce nebo nemůže pomoci, ať alespoň nepřekáží.“ Jak dlouho si Polsko může dovolit hrát tuhle hru? A co z toho nakonec zbude – kromě prázdného místa u stolu, kde se rozhoduje?
Zdroj info: Politico.eu
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
